Londyn den 3.

Ctvrtek, muj 3. den v Londyne se nese v podobnem duchu jako vcerejsek. Oproti Cecham jsem mel naplanovano oslavit statni svatek praci, a proto jsem tak trochu zalitoval, ze neni spise 1. kvetna, aby bylo vse stylove. Snidani jsem vyzkousel pro zmenu v anglickem duchu, tj, slanina, vejce,... Fazole jsem sice vynechal, ale nahradil jsem je grilovanymi frankfurtskymi parecky. Asi budu brzy pekne rozmazleny, alespon co se tyce snidane. Na druhou stranu, obedy a vecere pro zmenu zase odflaknu. Ty se pravidelne nesou v duchu hesla Fast-Foody znicte si zdravi jiz dnes:-) V otazce Indie/Londyn/Praha stale neni jasno, nicmene po dnesnich rannich rozhovorech, vetsinou bilateralnich, vyjimecne trilateralnich je momentalne nejpravdepodobnejsi varianta Londyn. Hned po ni je v tesnem zavesu Pune v Indii, pak dlouho dlouho nic a nakonec Praha. Dle nekterych lidi je Praha temer neprijatelne reseni, ale kdo vi... Nikdy nikomu never. Zkratka nezbyva nic jineho nez se nechat prekvapit.
Po obede to uz uz vypadalo, ze zacnu konat nejakou smysluplnou praci. Prikyvl jsem na navrh, ze bych mohl zatim pusobit primo u BT v ramci ongoing podpory. V doprovodu indickeho kolegy, o nemz jsem si puvedne myslel, ze to bude kolegyne (zvlastni je, jak silne zakoreneny vliv ma koncovka “a” ve krestnim jmene:-) )jsme vyrazili pesky smerem stanice metra Blackfirars, pobliz ni ma BT jednu ze svych sidel. Hned u vchodu me zaujala bezpecnostni opatreni, ktera tam praktikuji, prestoze bylo vse predem domluveno, ostraha byla velice neduveriva a zdrahala se nam povolit vstup. Nakonec jsme si vse vyjasnili a tak jsem smel projit zarizenim, jenz vypadalo jako zvetsenina krajece na vajicka, takze jsem mel prirozene obavu, zda neskoncim jako mls na nejakem kanibalskem vecirku. Nic me nerozkrajelo, a tak jsme smele vykrocili do vytahu:-) Pote co jsme absolvovali pruchod slozitou spleti chodeb, dorazili jsme na me budouci pracoviste. Nebo jsem si to alespon myslel. Po zprovozneni meho pracovniho prostredi vyslo najevo, ze memu “skoliteli” zatajili, ze jsem jeste uplne zeleny novacek, ktery do jeho navratu do Indie pristi tyden neni schopen se na danem miste zaucit, konat dobro, pomahat slabsim, zachranovat tonouci ani nic podobneho.Vzhledem ke specifikum prostredi jsme po kratke vymene nazoru nakonec usoudili, ze takhle by to dal neslo a basta. Zacal jsem byt jiz ponekud rozvrkoceny a zacala na me padat takova sediva oskliva chmura. Byl jsem odvelen zpet na Farringdon, kde jsem byl opet zazasoben dokumentaci a tim jsem mel do konce pracovniho dne cim se zabyvat.
Po praci jsem se jal resit jiny problem, tentokrat postovni znamky. Clovek by rekl, ze se takova vec da sehnat na kazdem rohu, ale chyba lavky. Musite primo na postu. Nekolik malo trafik sice meli znamky, ale jen pro korespondenci uvnitr UK a o cene znamek do zbytku Evropy nemeli ani tuseni. S tim bohuzel dobrodruzstvi neskoncilo. Clovek by si rekl, post je vsude celkem dost, ale kdyz oni vsude zaviraji v sest. Jak to ma jeden stihnout? Jeste ze v Britanii maji celkem obchodniho ducha a tak spousta supermarketu je zaroven i posta a jak je znamo, supermarkety zaviraji pozdeji. Na jeden takovy postovni obchod jsem narazil, a prestoze posta byla jiz zavrena, sofistikovany pokladnik u oddeleni susenek projevil sveho obchodniho ducha a potrebne mnozstvi znamek mi prodal. Srdce mi zaplesalo a potesen jsem obtezkan znamkami zamiril koupit si veceri.
Na vecericku z KFC, na tu budu taky chvili vzpominat:-) Odnesl jsem si ji do hotelu, abych mohl u nezdraveho jidla navic nezdrave lezet. Jim si takhle v pololeze sveho oblibeneo Twistera bez rajcat a uzivam si pohodu, Futuramu a Simpsonovy na SkyOne. Jejda, uplne jsem zapomnel na hranolky. Hmatnu tedy po hranolkach a v tom se spusti neprijemny jecak pozarniho alarmu. Zvuk prehlusi vse krome zvuku, jak se vsude na chodbe zabuchuji protipozarni dvere. Trochu rozladen se tedy obouvam a jdu se podivat na chodbu, co na to ostatni. Nic se nedeje, nehori a po chvilce alarm uticha. Rikam si, ze asi nekdo podlehl touze dat si cigaretu a zakouril si primo pod detektorem. Vratil jsem se tedy na pokoj a pokracoval ve sledovani televize. Opet jsem si vzpomnel na hranolky. Jakmile jsem spolknul prvni sousto, znovu se rozezvucel alarm. Tentokrat jsem zameril svou pozornost uplne jinym smerem. Ze by za to mohly moje hranolky?:-))) Kdyz jsem opet zkontroloval okoli na pritomnost podezrelych jevu, hasicu ci v panice utikajicich lidi a nic z toho nezpozoroval, opet jsem se vratil do pokoje. V duchu jsem se uklidnoval myslenkou, ze 16. patro neni zas az tak vysoko a s umne uvazanym prosteradlem by se dalo pohodlne doplachtit az na ulici:-)) Nicmene z teto zkusenosti mi plyne jeden ponekud sokujici zaver. Vite, proc v hotelech a jinych verejnych budovach uhori vzdy tolik lidi? Protoze tomu nikdo neveri, ze opravdu hori! Treti hranolkovy pokus mi uz nastesti vysel bez vyrusovani a tak jsem se nasycen mohl vydat poprve na vecerni pruzkum okoli. Podtitul meho pruzkumu nesl nazev: Hledani postovni schranky. Na prochazku jsem si nemohl vybrat lepsi prilezitost, protoze zrovna docela prselo a tak jsem se vyzbrojil i destnikem. Prosel jsem se jen v sirsim okoli mezi stanicemi King’s Cross a Euston. Kupodivu jsem nenasel jedinou postovni schranku. Tedy jednu ano, ale ta nebyla bohuzel v provozu. Tedy alespon tak na me pusobila. Jsem totiz od malicka toho nazoru, ze postovni schranky omotane vsude po svem obvodu zlutocernou lepici paskou v provozu nebyvaji a tudiz sverovat jim postu k odeslani by mohlo byt znacne nezodpovedne. Vecer jsem se tedy vratil do hotelu v podstate s neporizenou, ale zase jsem se aspon trochu vyvetral.