Jak se taky da cestovat na Kypr. (Kypr den 1.)

Cesta na Kypr zacala pomerne nevinne. Check-In, pasova kontrola, cekani u Gatu, odlet. Az do Amsterdamu probihalo vse jako na dratkach. Jenze ouvej... Na prestup nam byl vymeren cas pouze 45 minut, coz se ukazalo by kritickym, prestoze jsme z Prahy prileteli na cas. Amsterodamske letiske je pekelne dlouhe a tak neni divu, ze jsme k checkIn-u pro navazne palubni vstupenky dozazili az po nekolika minutach. Jakmile jsme dorazili k prekazkam, uvideli jsme takoveho maleho lidskeho hada, jak si to tak lezi pred prepazkami. Vedouc, ze casu nemame nazbyt, prosili jsme ostatni cekajici, zda-li by nas nepustili pred sebe, jelikoz nase letadlo odleta za kratkou dobu. Takto se nam podarilo procpat se asi do poloviny fronty, nez jsme narazili na tezky odpor pri pokusech o dalsi postup a dobiti dalsi koty. Ve 14:59 jsme se konecne procpali az k prepazce. Tam se na nas urtpne usmivala operatorka v barvach KLM a sdelila nam tu uzasnou novinu, ze nase letadlo prave odstartovalo bez nas. Nahle nas cas prestal tlacit. Meli jsme najednou spoustu casu. Pani za jinou prepazkou nam ucastne sdelila, ze kdyz cloveku hori koudel u zadku, ma zkusit jit primo ke gate-u a mozna ho odbavi primo tam. No a kdo to mel sakra predem vedet? Kupodivu jsme zachovali celkem chladnou hlavu a snazili se situaci racionalne vyresit alternativne. Po notne chvili hledani jsme konecne nasli prepazku spolecnosti Cyprus Airways. Jenze ouha, v nedeli tam nikdo nebyl a ani na telefonnich cislech, ktera byla uvedena na cedulce, se nikdo nehlasil. Rozhodli jsme se tedy zavolat na volne cislo (0800) nasi cestovni emergency. Chteli jsme vyuzit sluzeb mistnich telefonnich automatu, protoze jsme si nebyli jisti, zda z mobilu pres roaming bude hovor opravdu zdarma. Telefonni automaty nas vsak tvrdohlave odmitaly, az jsme se tedy byli radeji zeptat, jak se mame na nase cislo dovolat. Pani na informacich se na nas shovivave usmala, protoze se domnivala, ze kazde male dite z materske skoly vi, ze 0800 linky lze volat pouze z cervenych telefonnich automatu a ne ze zelenych, z kterych jsme se snazili volat my. Dobrosrdecne nam ovsem poradila, kde takovy pristroj nalezneme, a tak jsme se tam vydali. Pote, co se nam konecne podarilo dovolat a vysvetlili jsme nasi situaci a zadali sve pozadavky, rozhodli jsme se zaroven paralelne k tomu vysondovat, jake mame sance. Zkusili jsme asi tam pul milionu spolecnosti, ktere by nam mohly prodat listky na jine spojeni do Larnacy, ale bypadalo to marne. Vsechny lety ten den se zdaly byt plne. Zkouseli jsme spojeni zpet do Prahy, let pred Atheny, Budapest, Milano, Frankfurt, ale marne. Nakonec nam u Lufthansy poradili, ze mame zkusit prepazku BMI. Pry maji mozna volnou kapacitu spojeni pres Londyn. Nahodili jsme udicku a ryba zabrala. Jeste jednou jsme se propojili telefonicky s Izraelem, abychom si nechali odsouhlasit, zda se za cenu lehce pres 1200 Eur za osobu smime prepravit na Kypr. Povoleni bylo udeleno, a tak jsme letenky zakoupili. Presneji receno, zakoupil jsem je vsechny tri ja, jelikoz kreditky mych kolegu Svena a Keija nemaji tak vysoky limit, protoze jim taktez jako me v Londyne firemni kreditka jeste nebyla dorucena. Zaplatil jsem tedy temer 3700 eur za nahradni letenky (a ted mi zbyva nez verit, ze se zpetnym prouctovanim nebude moc veliky problem). V 19:25 jsem pak tedy nasedli na nas dalsi let smerem Londyn Heathrow a cca po 50 minutach jsem tam i pristali. Do dalsiho letu nam zbyvalo jeste vice nez 2 hodiny, a tak jsme pro procviceni nasich zaludku zavitali do Burger Kingu, abychom se neceho najedli, protoze BMI na svych palubach nic zadarmo nedava. Ve 22:15 nas konecne pohltily utroby Airbusu A330. Doposud nejvetsiho letadla, jakym jsem kdy letel. Jak asi musi byt veliky A380? K nasemu poteseni jsme meli na nasledujici, temer petihodinovy let, mista v bussiness class, coz se naramne hodilo. Kresla jsou mnohem vetsi, jidlo umerne k tomu, deka, polstarek, osobni televizka, sluchatka, zkratka luxus. Postel to sice nebyla, ale aspon jsem si nemusel mackat kolena v nedostatku prostoru. V krasnych pet hodin rano jsme se ocitli na letisti v Larnace. Prosli jsme pasovou kontrolou a vstoupili do priletove haly. Vsichni jsme byli presvedceni, ze nase zavazadla jsou jiz definitivne ztracena nekde v tajemnych Amsterodamskych ulickach, a tak jsme ocima litali po vsech moznych napisech, ktere by oznacovaly okenko pro reklamaci nedorucenych zavazadel. Jake vsak bylo nase prekvapeni, kdyz uprostred haly na hromade lezelo na hromade asi pet kufru, z nich tri byly nase. Jake to vesele shledani. Malem jsme se radosti chytli za ruce a zacali kolem nalezenych kufru tancovat kolo-kolo-mlynsky. Kdyz jsme se opet zacali ovladat, omluvili jsme se nasim zavazadlum za to, ze musely stravit 7 hodin samotinke, ubrecene a opustene na spinave podlaze Larnackeho letiste. Pak uz jsme si jen vzali taxi do Limassolu a kratce po seste rano jsme se ubytovali.