Londyn den 12.

Vikend byl zahajen ve znameni utuzovani kolektivu. Rano jsem po snidani potkal Slava, ktery se nenapadne zeptal, kam mam namireno, zjevne s umyslem se pripojit. Sdelil jsem mu tedy svuj plan a svolil s tim, abychom utvorili vyletni skupinu. Behem patnacti minut se nase dvouclenna skupina rozsirila na ctyrclennou, ponevadz o hromadny vylet projevil zajem i Sergej s Dmitijem. Jediny, koho jsme vynechali byl David, ktery mel pro zmenu i v sobotu namireno do prace. Pote co jsme se vsichni zmineni ucastnici sesli pred hotelem, byla nadhozena otazka, kam se tedy vubec vydame. Vsichni byli celkem silne nerozhodni, cehoz jsem ve zlomku vteriny vyuzil. Jiz drive jsem koketoval s myslenkou navstivit muzeum vedy v casti Londyna zvane South Kensington. Jelikoz nas bylo celkem dost a ja ani Slavo jsme nemeli casovou jizdenku na metro a mezi nami byli taci, kteri odmitali prekonavat jiste vzdalenosti po svych, byl odsouhlasen jako dopravni prostredek pravy londynsky taxik, cemuz jsem se rozhodne nebranil, ponevadz jsem jim jeste nikdy nejel. Spontanne jsme tedy na kraji chodniku zacali provadet jakousi rozcvicku. Mavali jsme rukama, abychom se rozhybali a behem deseti vterin u kraje silnice zastavil prazdny taxik. Nasedli jsme a zahlasili cilove misto. V muzeu jsme se nejprve snazili drzet vicemene pohromade, ale hned po shlednuti exponatu v druhe navstivene mistnosti se nam podarilo rozdelit na dve skupiny v pomeru 3:1. Pocetne nejslabsi skupinu tvoril Dmitrij, ktery si zkratka nedal rict a i pozdeji, kdyz jsme se s nim opet setkali byl takzvane neukocirovatelny. Londynske Science and Natural History Museum je podobne jako nektera jina zdejsi muzea pomerne rozsahle, ale nektere expozice na me pusobily ponekud neusporadanym, chaotickym dojmem. Napriklad v jedne hale hned ze zacatku prohlidky byly pohromade lokomotivy, auta, tiskarska rotacka, superpocitac Cray-1, lode, model DNA, hodiny merici cas do roku 99999 a ceskoslovenske plakaty oslavujici 1. kosmonautku sveta Tereskovovou.

Obecne bylo v celem muzeu od kazdeho trochu, ale vetsinou nic nebylo detailne zpracovano. Abych rekl pravdu, byl jsem z celkove urovne dost zklaman. Zatim nejslabsi muzeum, ktere jsem v Londyne behem sveho pobytu videl (zevnitr). Ale abych nebyl zase az tak uplne kriticky, oddeleni nazvane Who am I, me doslova uchvatilo. Mozna i z duvodu, ze bylo kupodivu urceno predevsim detem. To bylo patrne jiz na prvni dojem, protoze u nekterych atrakci jsme museli dokonce klecet na zemi, abychom na ne vubec dosahli. Jednalo se o nekolik, prevazne multimedialnich a audio-video-percepcnich aplikaci, ktere se snazily demonstrovat vliv prostredi na vnimani cloveka, funkci a vyuziti v praxi nekterych rysu cloveka. Prijemnou moznosti je vysledky nekterych atrakci si poslat na svuj e-mail, cehoz jsem samozrejme nekolikrat vyuzil. (Pozn.: Doposud mi zadne emaily z muzea neprisly…A ja se tak tesil na sve oko:-( ) Nekolik prikladu za vsechny. Divate se do monitoru, ktery vas nabada k tomu, abyste si snazili uvedomit, jake pocity to ve vas vzbudi. Strcite ruku do otvoru, v nemz je objekt ne nepodobny lejnu (nastesti to nespinilo ani nezapachalo). To ovsem nevidite. Jakmile se objektu dotknete, ozve se prdnuti a splachnuti zachodu, coz jednoznacne vede u kazdeho cloveka k asociaci, jak prave jede na kole, ze:-) Jine atrakce Vas naopak testuji. Napriklad pamet. Zde se Vam na par vterin ukaze obraz nejake zname osobnosti a Vasim ukolem je pak behem 90 vterin podobu rekonstruovat, tak jak jste si ji zapamatovali. Napriklad ja jsem si Mr. Beana zapamatoval na 51%. Jina atrakce Vam demonstruje unikatnost ocni rohovky, pricemz Vase oko vyfoti, zamicha s ostatnima ocima, ktere ma program kdispozici a Vasim ukolem je sve vlastni oko poznat mezi ostatnimi. Nebo morfing obliceje, ktery podle nekterych kriterii typu vek, rasa, pohlavi zobrazuje, jak byste vypadali, pokud byste byli muz, zena, super-muz ci super-zena.
Po prohlidce muzea jsme se pomerne dlouho zdrzeli v obchudku se suvenyry, protoze jsme vsichni do jednoho dlouho bojovali sami se sebou, abychom se udrzeli a nekoupili si kazdou blbost z jejich nabidky.
Po odchodu z muzea jsme se presunuli do metra cili Tube. Ti z nas, kteri jeste do te doby nebyli vlastniky casove jizdenky Oyster alias ustrice, se jimi stali. Vcetne me. Podlehl jsem argumentum, ze koupit si 7 denni jizdenku na metro autousy i vlaky uvnitr zony 1, 2 se proste vyplati. Jednak Vam to usetri cas pri stani ve frontach na listky a jednak si muzete jezdit jak se Vam zlibi. Na me ovsem nejvice zapusobil argument, ze to nakonec Amdocs proplati. Tam mi pak tech 22,8 liber nebylo ani lito. Po uspesnem nakupu jsme se presunuli povestnym metrem do stanice Embankment. Uprimne receno, londynske metro se neda s tim prazskym vubec srovnavat. Mnohem hustejsi sit linek, mnohem vetsi teplo (vedro) v chodbach i samotnych vozech a predevsim mnohem vetsi neporadek. Ostatne ten je v Londyne vsudypritomny. Dokonce i mysi tam behaji v kolejisti. Co me ovsem prekvapilo v metru nejvice, je vyska tunelu a tim padem i samotnych vozu. Na nekterych trasach jsou vozy tak nizke, ze pokud nestojim vyslovene ve stredu soupravy, tak se nenarovnam, protoze mi k narovnani schazi minimalne 10 cm.
Ve stanici Embankment jsme tedy vysli opet na zemsky povrch a pokracovali dale pesky. Nekteri z nas byli/jsou v Londyne poprve, takze jsem s nimi opet prosel takove ty nejznamejsi architektonicke pamatky a pozoruhodnosti centra Londyna. Londynske oko, Big Ben, Buckinghamsky palac, Kasarna jizdni straze, Green Park, atp. No a v osm jsem byl v hotelu jako na koni.
Vecer jsem pak jeste vyzkousel tajny tip, kterym byla bezpecnostni dira v hotelove siti, diky niz se Skype klient dokaze zadarmo pripojit k siti. Toho jsem samozrejme nemohl nevyuzit:-) Hop a skok a cca ctyrhodinovy chat a hovor s Radulkou byl na svete. Ted uz jenom doufam, ze si toho zadny admin nevsimne a ponecha tuto diru pristupnou alespon do pristiho patku.