Londyn den 6.

Po snidani jsem prirozene opet vyrazil do ulic na vylet. Nejprve me nohy zavedly do British muzea, ktere je od Eustonu co by kamenem dohodil. Vzhledem k tomu, ze se jedna o jedno z nejvestich muzei na svete, prochazel jsem jednotlive expozice lazo-plazo, ponevadz jsem vedel, ze stejne nema smysl stihnout vse. Muzeum obsahuje predevsim sbirky starozitnych predmetu ze vsech moznych koutu sveta a take spoustu archeologickych vykopavek a vyhrabavek. Musim se priznat, ze obsah a naaranzovani neterych vitrin bral docela dech. V mem pripade nejvice v oddeleni z doby egyptske a pak take jeste jedne jine, jejiz jmeno si nepamatuju. Mozna to byla sumerska kultura, ale ruku do ohne bych za to urcite nedal. Jak jiz mozna tusite, slo o mumie. Je to celkem zvlastni, ale pujdu-li s kuzi na trh, priznam, ze jsem si nebyl jist, zda-li mi prislo v poradku tyto neboztiky verejne vystavovat. Obzvlast v muzeu, kde je povoleno fotografovat. Celkem me prekvapilo kolik lidi jen za jeden den obohati sve rodinne fotoalbum o fotku, na niz pozuji s nabalzamovanymi zastupci faraonu z snad ze vsech dynastii. Uplne nejvic me vsak dostala 100% prirodni ukazka bezneho hrobu vcetne vybavy do zahrobi, kterou si fotila dobra polovina navstevniku. Chvili jsem pochyboval o taktu a dobrem vychovani organizatoru, kdyz do sklenene skrine komplet prenesou ohsah hrobky s veskerym jejim prislusenstvim.
Nemohl jsem si odpustit kapku soucitu s ubohou mumifikovanou mrtvolou, kterou jenom proto, ze ji v souladu s tehdejsimi zvyky vysusili a ve skrcenem stavu pohrbili a po nekolika tisicich let nekdo objevil, strcili za sklo a rocne ukazovali sesti milionum lidi vcetne me. Zahy jsem si vsak uvedomil, ze dobre vychovani mi obcas chybi taky, tak jsem nevahal a fotil.
Predevsim by me zajimalo, jestli tato mumijka byla prava nebo jen zdarila kopie. Obavam se vsak, ze jako temer vse ostatni, byl i toto original. No a jestli tomu tak opravdu je, tak vemte jed na to, ze by onen neboztik jako posledni prani urcite vyslovil to, aby byl zpopelnen a posleze rozptylen, protoze kybl s posypovym naterialem proti naledi je preci jen o neco mene fotogenictejsi. A kdo by chtel skoncit ve vykladni skrini. Z oblasti mumifikace nemohu jeste nezminit svuj udiv z toho, ze nektere narody ve staroveku mumifikovaly i zvirata, ktera povazovaly za posvatna. Prikladem toho je papriklad i toto mumifikovane tele.

Ale dost morbidit… V muzeu byly i mnohem bohulibejsi zalezitosti. Napriklad severokorejske agitacni plakaty slibujici splnit a presahnout plan v tezbe uhli. Nebo pro zmenu ruske talire vydane k ja nevim kolikatemu vyroci elektrifikace Petrohradu. Podotykam, ze jsem se neupsal ve slove ruske a nemel jsem ve skutecnosti sovetske, protoze onen povedeny porcelan byl vyroben po roce 2000! Znalci ruske elektricke a rozvodne site si samozrejme snadno dopocitaji, kolikate vyroci a ktereho roku to mohlo byt. Ja si to totiz nezapamatoval. Bohuzel.
Po teto prohlidce jsem se jiz citil znacne premuzeovan, a tak jsem musel na vzduch a pokracoval jsem pesky smerem Hyde park. Jsouc ovsem stale bez mapy, jsem ovsem zabloudil a zorientoval se az nahodou na Trafalgar Square. Tam se mi rozsvitilo v kebuli a operativne jsem se rozhodl pokracovat smerem Westminster. Prosel jsem si tedy pri te prilezitosti Whitehall a budovu jizdni straze (Horse Guards). Pripravene samopaly policistu u vchodu do Downing Street me opet odradily od zamysleneho pokusu o audienci u Tonyho. Interpelace v parlamentu mi taky kupodivu nevysly. Urcite jen kvuli tomu, ze byla zrovna nedele. Pak jsem si dosel do/na Waterloo k obrimu Londynskemu oku, ale nic zvlastniho jsem tam nevidel, snad jen dabelsky dlouhou frontu. Vzhledem k tomu, jak se to oko pomalu otaci, tak musela byt na nekolik hodin. Vzhledem k tomu, ze porad lilo, tak jsem si celkem rychle rozmyslel, ze bych se taky projel. No, treba to vyjde priste. Zacal jsem resit, kam dal. Pri pohledu na sve promacene boty jsem usoudil, ze schovat se do sucha by uz kyzeny efekt stejne neprineslo, zamiril jsem smerem nadrazi Victoria, kde jsem se chvili potuloval a hledal turisticke informacni cetrum. Nekde proboha tu mapu zdarma mit musi. Opakovala se bohuzel opet situace silne pripominajici hledani postovnich schranek. Ja to inf. Centrum proste nenasel. Nekdo mi ho schoval. Pritom vim, ze tam nekde muselo byt. Vzdyt jsem sel podle sipek. Abych tam doted nebloudil jak Holandan, rozhodl jsem se pokracovat dale bez mapy. Vzdyt uz jsem docela zvykly. Navic jsem vlastne jednu mapku mel. Tu jsem ziskal od poulicniho prodejce okruznich jizd po meste autobusem. Mapa by to byla pekna, kdyby v ni byly nazvy ulic. Takhle jsem zkratka musel vice improvizovat. K Buckinghamskemu palaci se trefuje dost snadno, staci sledovat obcas sem tam nejaky ten poulicni ukazatel a jste tam. Od prichodu k palaci jsem si uz pripadal jako znalec:-) Skrz Green park jsem prosel bez nejmensiho zavahani. Na konci jsem suverene prebehl do Hyde Parku, kde me cekalo nekolik ponekud neprijemnych zalezitosti. Za prve uz me moc nebavilo to cvachtani v botach, za druhe je Hyde Park mnohem vetsi nez jsem si myslel a me uz bolely nozicky a za treti nejen ze porad lilo, on taky jeste foukal vitr, ktery mi co chvili otocil destnik naruby, takze jsem ho stale musel uvadet do provozniho stavu, pricemz jsem opakovane mokl. Kousek od mista, kde Hyde Park plynule prechazi do Kensingtonskych zahrad jsem navstivil pamatniko-reko(fontano)-park na pamatku princezny Diany, a pak uz jsem si to namiril do recnickeho koutku parku. Byl jsem ponekud zklaman, protoze jsem cekal, ze je to misto, kde se vyskytuji retori recnici spise na politicka temata, ale setkal jsem se tam jen s nekolika malo nabozenskymi agitatory. Ani mi neutkvelo v hlave, jestli hlasali zasady krestanstvi ci islamu. Odtamtud jsem se vydal smer hotel, byt trochu olikou pres Regent’s Park. Uplnou nahodou jsem vypatral muzeum Sherlocka Holmese, ale bohuzel jsem pro zmenu vubec nevypatral Muzeum Madam Tussaud. Ale ono je to vlastne jedno, stejne bych tam uz asi dovnitr nesel.