Izraelsky vikend ve dvou (cast 1.)

V patek mi zacal den opravdu brzy. Ve tri ctvrte na ctyri jsem vstal a autem pujcenym od Jirky jsem se vydal na nocni jizdu na letiste do Ben Gurionu. Dlouho ocekavana Radulcina navsteva zacala. Letadlo bylo sice na odletu z Prahy o dvacet minut zpozdene, ale diky rezervam v letovem radu dorazilo jen s petiminutovym zpozdenim.Vzhledem k tomu, ze jsem mel dost casu, zakoupil jsem v kvetinarstvi privitaci ruzi s polystyrenovym srdcem, ktere se pozdeji sehralo nezanedbatelnou roli v jiste epizode, ale o tom jindy...
Po ctvrt na sest se rozevrely dvere priletu a z nich vytancila Radula, a tak mohl nas blizkovychodni vikend zacit naplno. Pri ceste z letiste zpet do hotelu se nam podarilo jubilejne poprve zabloudit, protoze jsem jeste nebyl prilis zbehly v jezdeni po nocnim/brzo rannim Izraeli. Nastesti jsme nezabloudili prilis mnoho a misto do Herzeliye jsme dojeli na okraj Ra'anany. Operativne jsme selhani povysili na ucel a prohlasili cestu za prvni vylet, a to za exkurzi k Ra'ananskym kancelarim Amdocsu. Udelali jsme otocku okolo budovy a jeli jiz definitivne do hotelu. Kolem seste jsme se prokousali pres ranni zkraceny check-in na recepci a pelasili si po dlouhe nocni ceste trochu odfrknout a odpocinout. Moc dlouho jsme si ovsem neposlapi, jelikoz jsem musel v devet hodin vratit na snidani Jirkovi klicky od auta, abychom jeho a Pavla neblokovali v jejich vikendovych aktivitach. Po snidani a jinych nutnych pripravach jsme si pred hotelem nastoupili do taxiku, ktery nas oba za 20 Sheleku odvezl do Eldan autopujcovny, pro naseho spolecneho automobiloveho ore. Hned po prichodu do pujcovny se na nas zacaly lepit zazitky. Ten prvni vsak bylo mozne radit do kategorie celkem neprijemne prekvapivych, tedy alespon ze zacatku. Cestovni oddeleni nam sice provedlo rezervaci od patku do pondeli, nicmene asi spatne nabo maji Eldani v rezervacich bordel. Pripadne jsem ja zapomnel nekdy rezervaci potvrdit, ale to je jen spekulace. Pravy duvod sice nevime, ale zpratka jsme po prichodu do pujcovny zjistili, ze zadne zarezervovane auto na nas neceka. Problem, mohlo by se zdat. Nakonec se to vsak mozna ukazalo jako vyhoda. Travel department mi totiz puvodne zarezervoval jedno z nejmensich aut na svete. To, ze rezervace nebyla nalezena, vedlo k tomu, ze se nam nakonec otevrel prostor k jinym autum. Misto puvodni rezervace na maly Opel Corsa nam byl nabidnut o neco vetsi Hyundai Getz nebo jeste prostornejsi Nissan Almera. Zacal jsem tedy predstirat zajem, jak by se zmena projevila na cene. Prestoze jsem okamzite vedel, ze je z me strany jiz rozhodnuto, snazil jsem se nedat na sobe navenek nic znat. Za oba jsem si dovolil zvednout prst pro Almeru. Za $61, vcetne pojisteni, na den, no nekupte to. Po zevrubne prohlidce vozu a vyctu existujicich poskozeni a oderek na karoserii jsme nasedli do auta a vydali se vstric Tel Avivu, nasemu prvnimu opravdovemu vyletnimu cili. V Tel Avivu jsem neodolal vabeni mistnich neznacenych ulicek a sjel z hlavni silnice, abychom se pokochali mistnim koloritem. Ano, jak jiz spravne tusite, logicky jsme se ztratili. Na nasi obranu vsak musim podotknout, ze jen maloulinko, protoze i bez modernich navigacnich prostredku jsme se spravne navedli k pobrezni promenade a okraji stare Jaffy. Jeste, ze izraelci jsou tak rozmarili a stavi kolem more tak vysoke a snadno zapamatovatelne hotely. Abychom se mohli bezstarostne venovat prohlidce mesta, zaparkovali jsme u plazove promenady a vyrazili do ulic. Nase prvni kroky prirozene vedly k mori, protoze Radulka citila silnou potrebu alespon letmo navazat kontakt s unorovym morem. Odtamtud jsme po promenade zamirili k ulickam stare Jaffy, abychom nasali neco z tamejsi historicke atmosfery. Vzhledem k tomu, ze v Tel Avivu jsem byl i minuly vikend, dovolil jsem se samozvane pasovat do role turistickeho puvodce amatera a doporucovat mista vhodna ke shlednuti. Kupodivu jsme se nekolikrat dostali i na mista, kde jsemmpred tim nikdy nebyl, prestoze jsem itinerar trasy tak peclive pripravoval. Jeste ze aspon levitujici citron a most prani se mi podarilo lokalizovat.

Jaffska prestavka. Dejiste koncertu pro banan, Coca-Colu a krem na ruce.
Po prochazce po Jaffe jsme sesli do tamejsiho rybarskeho pristavu a podel pobrezi se vydali znovu k oblasti doslova obsypane modernimi i starsimi hotely. Kolem druhe hodiny odpoledni jsme se rozhodli, ze Expresni navsteva Tel Avivu by mohla stacit a tak jsme naskocili do Almary a vydali se do krapnikove jeskyne jihozapadne od Jeruzalema. Jeste drive nez jsme ovsem opustili uzemi Tel Avivu me napadla velice pripadna otazka, a to zda ma jeste cenu to teto pomerne vzdalene lokality jezdit, abychom nedojeli na misto po zaviraci hodine. Pohledem do papiru jsme zjistili, ze i kdybychom nebyli uvizli v nezanedbatelnem dopravnim zasprcu, otevrenou jeskyni bychom pravdepodobne nestihli. Operativne jsme se tedy rozhodli smerovat zpet do Herzeliye s tou predstavou, ze az tam dorazime, porozhledneme se po okoli hotelu a proste neco uvidime. Kdyz nas dopravni zacpa konecne vypustila, rozjeli jsme se po stare silnici (ne dalnici) severnim smerem. Tel Aviv plynule presel v Ramat HaSharon, kde jsme na chvili zastavili, abychom doplnili energii. V jednom mistnim bistru jsme si koupili jidlo, jehoz objednani byl celkem zazitek. Obsluha bud neumela nebo odmitala mluvit anglicky, a proto jsme na oplatku neumeli nebo odmitali mluvit hebrejsky. Nakonec s vypetim vsech sil a pouzitim se nam podarilo zakoupit a zkonzumovat dve shwarmy, a to dokonce vcetne zeleniny a dresingu. Bylo celkem zajimave pozorovat, jak si pak pote, co jsme byli obslouzeni, jednotlivi prodavaci mezi sebou predavaji nejakou otazku, az nakonec jeden z nich na nas ponekud vahave vyklopil v anglictine cenu, jakou bychom meli zaplatit. Po jidle a kratke pruzkumne prochazce jsme pokracovali dale po silnici smer Herzeliya. Chvili pote, co jsme si jiz oba zacali rikat, ze ten Ramat HaSharon je nejaky dlouhy, zjistil jsem, ze se nachazime v centru Herzeliye. Poznal jsem to podle nejosklivejsihoa nejomselejsiho obchodniho centra, jake jsem kdy videl. Kam se na nej hrabe Prior v Krasnem Brezne. Na zaver patecniho vyletu jsme si tedy prosli centrum Herzeliye. Vzhledem k tomu, ze se kvapem blizil soumrak a tedy sabat, bylo jiz temer vsude zavreno a tudiz jsme ani nemeli moc velkou moznost utracet po obchodech, coz nam vlastne ani asi nevadilo. Kdyz jsme se dostatecne nabazili pokukovanim do zavrenych vyloh, vydali jsme se nejkratsi cestou k nasemu docasnemu domovu, tj. k hotelu. Cesta byla naprosto jednoducha a zrejma, takze vubec nechapu, jak se mi mohlo vubec stat, ze jsem zase zabloudil.Od me minule navstevy centra Herzeliye musel nekdo prehazet vsechny ulice, protoze jinak si do naprosto nedovedu vysvetlit. Kdyz nas muj neomyslny smysl pro orientaci zavedl na jakesi parkoviste u restaurace ne nepodobne Mc Donalds (ale nebyl to McDonalds), rozhodl jsem se pak jiz pohybovat po silnichch nazdarbuh. Kupodivu se hnedle prvni pokus ukazal byt spravny a tak jsme v pohode dorazili na nase parkoviste u hotelu. Prijeli jsme natolik vcas, ze jsme dokonce stihli i krasnou vecerni prochazku po plazi. Bylo to opravdu zvlastni prochazet se na takovem miste ve svetru ci zimni bunde. Tak takovy byl patek.