Izraelsky vikend ve dvou (cast 2.)

Na sobotu 3.2. jsme si s Radulinou naplanovali ne zrovna skromny itinerar. Po snidani jsme prilis neotaleli a nasedli do auta a vydali se na vychod k Mrtvemu mori. Cestu jsme si naplanovali co mozna nejkratsi, bez zbytecnych odbocek. Auto nas vezlo spolehlive a my jsme se na dalnici cislo 1 citili celkem fajn. Jenze to netrvalo zase az tak dlouho. Jakmile jsme dojeli do Jeruzalema, jednicka se nam ztratila, az jsme z toho jako obvykle trochu zabloudili. Nejprve jsme se odvazne snazili najit cestu sami, ale kdyz uz nas to prestalo bavit a prislo nam to podezrele, zastavili jsme u jedne benzinky a zeptali se na cestu. Evidentne sectely vedouci obchodu nas spravne nanavigoval. Nevim, jak se to mohlo stat, ale my jsme dle jeho slov od Mrtveho more museli prijet. Vzhledem k pomerne spletitosti se to nedalo zcela cyloucit, a tak jsem se na toto tema moc nepokousel polemizovat. Kdyz jsme se pak dostali zpet na zpravnou silnici, nase radost netrvala prilis dlouho. Hned prvni odbocku, kde jsme meli odbocit jsme minuli, protoze jsem mel zrovna trochu delsi vedeni. Rikate si no jo, tak jste se holt museli otocit a vratit. Na tom by samozrejme nebylo nic az tak zvlastniho, kdyby prvni moznost, kde se otocit nebyla az za hranicemi mesta, za bezpecnostnim stanovistem na silnici vedouci do Ramallahu pravdepodobne jiz lehce na palestinskem uzemi. Mozna, ze lehky strach ma velke oci, ale vsechno nam tam najednou prislo nejak sedivejsi a temnejsi. Jakmile jsme projeli kontrolou zpet na Izraelske uzemi, citili jsme se mnohem lepe. Pak jsme si uz dali mnohem lepsi pozor, abychom opet nesjeli z cesty. Poslusne jsme se drzeli nasi jednicky a posleze devadesatky a dali se na sestup. Nejprve jen zvolna a posleze ponekud strmeji. Cim vice klesala nadmorska vyska, tim mrtvejsi krajina nas obklopovala. Kdyz jsme dorazili az na onu magickou uroven kolem 440 metru pod morem, bylo okolo jiz celkem pekne mrtvo. Tedy az na nekolik vyjimek. Do nich se zapocitava nekolik malych oazek a palmovych plantazi. Nasi prvni zastavkou v oblasti Mrtveho more byl narodni park Qumran, misto znamych vykopavek z doby rimskeho imperia a jeskyni ve skalach. Zde jsme si prohledli zbytky a zrekonstruovane ruiny stareho mesta a pak se vydali do skal, abychom si prohledli par jeskyni, vyschle koryto sezonni reky a rozhledli se po kraji.

Qumran lezi na okraji rokle, vymlete vodou z reky, ktera tudy v obdobi destu proteka. Kolem jsou rozesety varovne napisy, varujici navstevniky pred nebezpecim.
Spise nez trosky mesta plneho zrekonstruovanych zbytku ritualnich nadrzi a bazenku, sekta, jez mesto obyvala byla asi posedla hygienou, nas lakaly prilehle skaly a jeskyne. Proto jsme se nemuseli dvakrat pobizet a vydali se nekterou z nich prozkoumat.

Skalni masiv s jeskyni, ktera nas tak lakala a presto jsme do ni nakonec nedospeliVe skalach byla znacena i turisticka stezka, o niz jsme se domnivali, ze vede do nejvetsi tamejsi jeskyne. Byl to ovsem omyl, ktery jsme zjistili zhruda po vice nez pul hodine splhani po kamzici stezce k vrcholu, kdyz se definitivne ukazalo, ze jsme o hodne vys, nez vchod do teto jeskyne. Vzhledem k tomu, ze jsme nechteli veskery dostupny cas obetovat jedne jeskyni, rozhodli jsme se k sestupu. Po prichodu k autu si Radulinda vsimla, ze v horni polovine dveri do kufru je promacknuty plech. Vzhledem k tomu, ze jsem ridic celkem uchazejici a zadne nehody jsem se za celou dobu nezucastnil, bylo reseni jedine. Bud musel byl plech promacknuty jiz drive a jen jsme si toho nevsimli nebo to zpusobil o kus dal zaparkovany velbloud, jenz asi zarlil na auta, ze s nimi lidi jezdi a s nim ne. Dalsi zastavkou byla prirodni rezervace En Gedi. Prohlidku zdejsi oazy jsme bohuzel museli z rychle ubihajicicho casu vynechat, jelikoz prohlidka by nam trvala minimalne dve dalsi hodiny a tolik jsme zel bohu nemohli dany den obetovat. Proto jsme tedy autem pokracovali podel more dale az na plaz, kde jsme si mohli konecne splnit dlouho ocekavany sen, a sice zazit pocit z koupani v Mrtvem mori. Kdyz jsme sesli az na plaz, byli jsme celkem prekvapeni. Nejen, ze byly v provozu nutne sprchy se sladkou vodou, ale taky jsme nebyli rozhodne jedini silenci, kteri se chteji v unoru koupat v mori, ktere je ve sutecnosti jezero. Spolecne s nami byla na brehu dobra desitka dalsich nadsencu.


Co dodat? Fakt husta voda...
To, ze voda je zde opravdu hodne slana a ze spolehlive nadnasi jsme sice vedeli, spoustu jinych detailu jsme ovsem rozhodne netusili. Napriklad me vubec nenapadlo, ze udrzet v hloubce telo svisle, je pomerne obtizne. Ony ty koncetiny porad chtely k hladine a nejake slapani vody je vec naprosto zbytecna. Sul ve voce ma navic pravdepodobne dost silny termoizolacni efekt, jelikoz nam az do okamziku, nez jsme se oplachli pod sprchou se studenou vodou nebyla vubec zima. Co nam ovsem do te doby ovsem vubec nedoslo, tedy predevsim me, byl fakt, jak tvrde a ostre jsou vsudypritomne krystaly a solne plochy na brehu i ve vode. Sul je proste vsude. Na kamenech kvetly solne krystaly. Dokonce i drateny plot, jen vymezoval hranici plaze a vedl az do vody, byl cely obaleny soli. Hned pri prvnim vstupu do vody jsem na jednom takto porostlem kameni vyzkousel, jak ostra muze byt sul a demonstrativne jsem si porezal o nastrazene krystaly chodidlo. Nic moc hlubokeho, jen asi osm peticentimetrovych skrabancu :-) Ty mensi jsem ani nepocital. Holt, takhle to dopada, kdyz si cloven nevezme boty do vody. Pekelne slana voda mi poraneni zcela jiste dukladne vydezinfikovala, takze az mi noha zacne cernat, tak budu spolehlive vedet, ze to nic neni:-) Ne, ze bych si chtel stezovat, ale v te vode to palilo jak cert. Po slane koupeli a vzapeti po nutne ocistne sladke koupeli jsme se vydali opet dale. Cesta nase smerovala stale dale az k nejjiznejsimu cipu Mrtveho more. Ukazalo se, ze s pocasim jsme meli opravdu kliku, protoze se pomerne rychle zhorsilo pocasi. Velmi zahy zacalo silne prset a dest nas pak provazel po vetsi cast zbytku nasi sobotni cesty. Prestalo vzdy, kdyz jsme se blizili k mistu nejake nasi zastavky. Dest vsak nasi trasu ani plany nijak zasadne nezkomplikoval ani nezkrizil. Ba dokonce ani u silnice stojici Lotova zena neprestala ani v tom nejvetsim slejvaku stopovat a urcite i nyni tam stoji v podobe solneho sloupu. Nasim poslednim sobotnim vyznacnym cilem byly Velky krater v Negevske pousti. Cestou jsme s autickem pelasili misty pomerne svizne a s maximalni rychlosti si obcas na rovnych usecich nedelali prilis tezkou hlavu. Na jednom takovem jsme minuli jedno takove hrozne zajimave auto s majackem na strese, ktere hnedka pote, co jsme projeli vyrazilo z bocni cesty a jelo za nami. Vedel jsem, ze jsem jel ponekud rychleji, nez by se melo, ale nevedel jsem, zda o mnoho. Byl jsem velmi znepokojeny, ze nas policejni auto zacalo pronasledovat, a to i proto, ze proti vsem beznym Izraelskym zvyklostem neblikalo, jak jsem vzdy pozoroval v ulicich. Pro jistotu jsem tedy zpomalil a stale sledoval ve zpetnem zrcatku, kdy zpozoruji nejaky signal a povel k zastaveni. Trvalo to celkem dlouho a byl jsem z toho opet docela nesvuj, ze jsem kvuli tomu opet zapomnel odbocit. A jako by toho nebylo malo, po nekolika dalsich minutach pronasledovani zacalo auto navic blikat majackem. Tak a je to jasne, rikal jsem si a v duchu si pripravoval vymluvne fraze, ze jsem si nevsiml, ze jedu prilis rychle, a tak podobne. Kdyz uz jsem si rikal, ze po nas z policejniho auta kazdym okamzikem zacnou strilet, policiste nas z nicehoz nic predjeli a misto toho, aby nas donutili zastavit, zvysili rychlost a odjeli. Asi s nami nechteli ztracet cas. Abychom se vyhli potencialnimu nebezpeci, ze si odjeli dopredu udelat naskok a postavit obrannou barikadu, zastavili jsme a otocili auto zpet, abychom se vratili o dve odbocky zpet na nasi puvodne zamyslenou silnici. Pote jsme jiz relativne rychle dojeli az do nitra Velkeho krateru a zastavili se, abychom podnikli posledni sobotni prochazku. Operativne jsme zvolili vyletni misto zvane barevne pisky, ktere opravdu hralo vsemi barvami, zde jsme se kratce prosli a udelali par dovolenkovych snimku.
Zatisicko s krovim a barevnymi pisky. Krome cervene, byla k mani jeste bila, seda, zluta, hneda a fialova
Rychle se blizici bourkova mracna nas zahnala zpet pod strechu do auta. Sotva jsme stihli vyjet nehoru z krateru ven, zacalo prset tak silne, ze to az me i Radulku prekvapilo. To, ze muze byt v pousti i zima nas nechavalo celkem klidnymi, ale ze se v pousti strhne takovy lijak, to jsme opravdu necekali. Z nebe padalo mnohem vice vody, nez kolik byly sterace schopny pojmout. Jeste stesti, ze pri projizdeni nekolika wadi se znenadani neobjevila v koryte voda. Kdyz jsme videli, ze hladina muze dosahovat za destu pri prutoku pres silnici az sto padesati centimetru, budilo to v nas opravdovy respekt. Nastesti jsme se z teho oblasti dostali bez kolizi a problemu a dorazili ve zdravi az do Herzeliye do hotelu.