Nazareth, taboraky na Tabore a Galilejske jezero

V sobotu jsem opet podnikl vylet na sever. Oproti predchozimu dni jsem se ponekud vzdalil od more a jako prvni zastavku zvolil Nazareth, abych si aspon trochu doplnil sve znalosti z oblasti krestanstvi. Dalsi veci na kterou jsem se do Nazaretu tesil, byla jedna davna otazka, zda mohl byt Jezis a jeho otec Josef tesarem. Nevim od koho jsem tuto pochybnost poprve slysel. Mozna to byl Tomas Ivansky, ale ve skutecnosti na tom moc nesejde. Nicmene pokud to nebyl on, tak se mu timto omlouvam :-). Zkratka jsem chtel vedet, jestli v okoli Nazaretu rostou stromy. Je sice pravda, ze za onech dva tisice let, se mohla prirodni vybavenost te oblasti rapidne zmenit, nicmene ja jsem bychazel z aktualniho stavu. Jsou-li v Nazaretu stromy nyni, urcite tam mohly byt i tehdy, ba dokonce jich tam klidne mohlo byt i vice. Na tuto otazku jsem si odpovedel jiz v okamziku, jak jsem se k mestu blizil. Nazareth je situovan tak trochu v horach (ne na rovine ci v nizine) a flora je tam pomerne ziva, tudiz stromy tam rostou. Prevazne borovice. Rostly tam i jine druhy, ktere jsem vsak z auta nebyl schopen identifikovat, natoz urcit, zda jsou vhodne pro biblickeho tesare. Vzhledem k tomu, ze pred temi 200 lety byl Nazareth naprosto bezvyznamna vesnice, ktera ani nahodou nespadala do tehdejsiho top 50 nejvyznamnejsich mest a vesnic. Proto nelze vyloucit, ze tehdejsi lesy byly z vetsi casti vykaceny a na jejich puvodnim miste vybudovano mesto. Zaver z tohoto je nasledujici, Jezis i Josef tesari klidne mohli byt, stromu je v tamejsi oblasti dost na to, aby meli odkud cerpat zasoby. Ovsem zpet k hlavnimu tematu a tim je ma Nazaretska navsteva. Do stareho centra jsem trefil pomerne snadno. Jedinou neprijemnosti byly kolem centra naprosto nepricetne ucpane ulice. Diky mym vynikajicim pozorovacim schopnostem jsem nedaleko baziliky Zvestovani objevil parkoviste a Mazdicku jsem tam nechal slunit. Parkovne tam stalo jen deset Sakalu, o nez se vyberci ihned prihlasili. Mel jsem jen dvacku a tu jsem mu tedy podal. Parkovistak se ihned otocil na podpatku a sel vybirat penize od ostatnich ridicu. Musel s timto otocenim asi nahle uplne ohluchnout, protoze na me namitky, at mi vrati desetishekel nazpet vubec nereagoval a snazil se zmizet v chumlu turistu. Snazil jsem se ho dohonil cca minutu. Nakonec jsem pozadovanou sumu dostal od druheho vyberciho, ktery po me slehl pohledem, co ze si to dovoluju. Tyhlety arabske metody, jak vydelat co nejvic penez mi opravdu moc sympaticke nejsou. Pak jsem se vratil k autu, abych ho nenechal odemcene. Vzal jsem si veci a v zavesu za skupinou jihokorejskych krestanu jsem vyrazil k bazilice Zvestovani. Nejsem zrovna veliky fanda sakralni architektury, ale pojeti teto baziliky me docela dostalo. Po obvodu venkovniho prostranstvi, se clovek muze pokochat mozaikami z ruznych casti sveta, jak si v danem state predstavuji Pannu Marii. Mozaiku s titulkem Ceska Republika jsem tam vsak nenasel. Mozna to bylo proto, ze misto ji zabiraly mozaiky neexistujicich statu jako treba Ceskoslovensko. Fotku samozrejme mam :-).
Bazilika Zvestovani na pozadi. V sobotu se mi temer pri kazdem pokusu o samospoust nekdo vtelil na popredi do zaberu a pak delal, jako ze ho to desne mrzi. Ja se pak musel usmivat, jako ze to nevadi, ale udelat novy snimek jsem uz nezkousel. Ono vubec nechat se sam fotit na samospoust je neco tak asocialniho, ze se tak moc nedivim, ze tam ti kolemjdouci schvalne skacou...
Uvnitr kostela jsem se samozrejme taky trochu porozhledl. V pruvodci jsem si neco malo precetl o historii toho mista a i cele baziliky. To co vsak nikde nebylo uvedeno, byl fakt, z jakeho materialu je to postaveno. Bocni zdi, stropy i klenby, zkratka cela bazilika je ze „zdobeneho“ zelezobetonu. To jsem fakt necekal. Aby betonove povrchy nepusobily tak fadne, bylo videt, ze architekti mysleli pri betonovani i na ozdobicky, takze jdou vsude po stropech takove pulkulate vycnelky. Takove male bambulky. Nicmene, aby se dalo jednoduse poznat, ze se jedna o zelezobeton, byly na stropech a na sloupech ponechany nerovnosti zpusobene netestnostmi, kdyz delnici staveli bedneni. Jestli toto bylo videt i na stenach, to nevim, protoze jsem si vsimal predevsim stropu. Samozrejme jsem ochoten i pripustit, ze bazilika neni betonova, nicmene pocit zelezobetonovosti z ni doslova tece. Jedine, co bylo historicke a puvodni, byla mala kaple v prostoru za oltarem. Vsechno puvodni bylo jakoby zapusteno do podlahy. To asi proto, ze puvodni kostel se nachazel zhruba o cele podlazi niz. Docela me mrzi, ze jsem se do ostatnich podlazi nedostal, a to jak toho pod urovni terenu, tak i prvnihoa mozna i druheho patra. Bud nebyly urceny ocim verejnosti, nebo jsem jenom spatne hledal vchod. Vzhledem k tomu, ze uvnitr se konala mse, nechtel jsem moc dlouho rusit a vydal jsem se dal. Zabrousil jsem do ulicek tamejsiho arabskeho trziste. Ono vlastne ani jine byt nemohlo, protoze mesto je z vetsiny tvoreno Araby. Zajimave mimojine je, ze cast znich jsou krestane, coz je v podstate takova libustka. Jak se tak propletam ulickami, najednou jsem objevil synagogalni kostel. Dalsi libustka. Nazev udajne prameni z toho, ze tam drive stavala synagoga, v niz za sveho zivota pusobil i Jezis. Pozdeji tam vyrostl kostel a asi mu pak uz nikdo nerekl jinak nez synagogac. Bylo tam ovsem tolik lidi, ze jsem se nemohl ani dostat dovnitr. Rozhodl jsem se, ze si zatim obejdu trziste a vratim se tam pozdeji, az tam nebude tak plno. Co vsak cert nechtel...ja to uz pak nenasel, a to jsem cele trziste, ktere tento kostel obklopuje snad ze vsech stran obesel nejmin trikrat. Alespon podle visici pulky telete u obchodu s masem se mi zvedl ze smradu kuft alespon tolikrat. Kdyz jsem hledani vzdal, zamiril jsem do normalnejsich ulic a zlehka prozkoumal tamejsi obchody. Doposud jsem vsak nezavadil ani o jedinou moznost, kde sehnat postovni znamky. Jakmile jsem se Nazaretu dostatecne nasytil, vratil jsem se k autu a zatrenoval jsem si na mistrovstvi sveta v couvani, abych se z parkoviste vubec dostal. Nikde nebylo mozne se vubec otocit. Bylo to asi nejevektivneji vyuzite parkoviste na svete. Z Nazaretu jsem se pak po silnici kousek vratil, a sice az do Afuly, odkud jsem se pak vydal smerem na Tiberias. Cestou jsem si ovsem jeste udelal malou odbocku. Zajel jsem se podivat na horu Tabor. Nemel jsem pro tento den jeste dost krestanstvi, takze jsem se rozhodl navstivit tamejsi baziliku Promeneni. Doufal jsem take, ze na Tabore potkam nejake husity a pokecam s nimi starocesky. Nepotkal jsem tam ovsem ani jednoho. Misto husitu jsem na Tabore ovsem potkal spoustu arabskych rodin, jak tam piknikuji. Mimo areal klastera samozrejme. Hora Tabor je totiz asi vyhlasenym Izraelskym piknikovistem. Vsude horely male ohnicky, coudilo to a vsude, kam se jeden podival, ze pripravovalo BBQ. Proto neni divu, ze po par minutach mi obleceni nacuchlo tak, ze jsem vonel jako grilovana bavorska klobaska. Hora Tabor je take povestna tim, ze je z ni vyborny vyhled do okoli, protoze je to siroko daleko nejvyssi bod a je mozne z ni zahlednout i Stredozemni more, vzdalene nekolik desitek kilometru. Ja jsem ovsem zahledl kulove, coz me lehce rozmrzelo.

Jedna z arabskych rodin vari mlhu. A taky jsou velice poradkumilovni.
Viditelnost byla mizerna a ja videl jen takovy mlzny opar. Samozrejme jsem to pricital onem coudicim arabskym taborakum. Dal nez 100 metru videt nebylo. Protoze kochani a pohledy do kraje neprichazely v uvahu, nasedl jsem opet do auta. Ihned jsem zapnut vetrani na maximum, abych ze sebe co nejrychleji vyvetral uzeninove aroma. Nechtel jsem se stat chodicim lakadlem pro hladove psy, kocky a jina poulicni zvirata. Jako posledni sobotni zastavku jsem zvolil mesto Tiberias, ktere lezi na brehu Galilejskeho jezera v nadmorske vysce -213 metru. Oproti Mrtvemu mori je to porad vysocina. Ne sice podle toho salamu, ale podle toho, ze je to vysoko. Zaparkoval jsem na parkovisti nedaleko Gay Beach Resortu. Obaval jsem se sice okamziteho najezdu rekreujicich se homosexualu, nicmene, kdyz jsem o kus dale nalezl ceduli s napisem Gai Beach Resort, zacal jsem mit podezreni, ze Izraelci maji pekny bordel v pravidlech pro transkripci do latinky. Mou teorii uz jen potvrdil fakt, ze autobusova zastavka tamtez se jmenovala Guy Resort. V Tiberii jsem se chvili prosel podel brehu jezera. Bohuzel jsem nemohl moc nasavat atmosferu toho mista, jelikoz pobrezi obklopoval velice casto neprijemny zapach. Obzvlaste z rohu parkovist a ruznych hure prehlednych mist se linul smrad. Budto do Tiberie jeste nedorazil fenomen verejnych zachodku nebo se nekde ve vychove obyvatel stala chyba. Nastesti mestska pobrezni promenada byla celkem uchazejici a cichove vjemy nebyly urazejici. Viditelnost vsak nebyla dobra ani zde, prestoze BBQ se zde nikde nepripravovalo a vitr od Tabora urcite nefoukal. Z toho duvodu jsem nebyl schopen dohlednout ani na opacny breh jezera. Proto jsem se tedy vratil k autu, abych se presunul dale. Jel jsem podel Galilejskeho cili Tiberijskeho jezera, abych se v pripade, ze se zlepsi situace, mohl pokochat pohledem. Viditelnost se ovsem nezlepsila, a tak jsem se tedy zacal vracet zpet. Silnice na zpatecni ceste ovsem silne pripominaly horor. Prek kazdym vetsim mestem byly na dalnici silene kolony, takze jsem suma sumarum stravil asi 60 kilometru z celkove trasy popojizdenim krokem. Nejprve jsem se domnival, ze podobne jako pred nekolika dny u Tel Avivu pobiha po okoli autobusoveho nadrazi manik z Palestiny z Jeninske oblasti s batohem plnym sroubu, hrebiku a vybusnin a policie tedy uzavrela dalnice. Nastesti nic z toho nebyla pravda. Byla to jen klasicka dopravni zacpa na konci vikendu, a to i presto, ze Jenina nebyla az tak daleko. Nakonec jsem vsak cestu v pohode prekonal. Dlouhou chvili jsem si zkracoval ruznymi cinnostmi, jako je napriklad lepeni znamky na pohled pri popojizdeni, poslech izraelskych rozhlasovych stanic, svaceni a podobne. Skoda je, ze se vlastne ty zacpy ani nedaly nijak efektivne bez rizika objet. Bud bych uvizl v zacpe na jine silnici nebo bych to musel strihnout pres palestinska uzemi a riskovat nedobrovolnou dovolenou za vykupne. To uz je snad lepsi dratem do oka, ze?

Haifa, jo Haifa, Haifu zna cela parta

Posledni unorovy vikend jsem se rozhodl zkusit neco noveho. Umyslne pisu 'rozhodl', protoze prece kazdemu nepriznam, ze mi v podstate moc jinych moznosti nezbyvalo. Jako spravny vlk samotar jsem se bez jakehokoliv doprovodu, v podobe kolegu, vypravil na misto lonskych lehkych raketovych bojuvek. Ne, opravdu jsem nejel ani do Palestiny ani do Libanonu, muzete byt klidni/klidne. Ja za to prece nemuzu, ze par raket loni zavitalo i do okoli meho patecniho cile. Jak jiz titulek napovida, zajel jsem si do Haify. Predem jsem si zrovna moc informaci nezjistil, takze jsem doufal, ze to operativne vyresim na miste. Od hdelu jsem vyrazil kolem ctvrt na deset, jelikoz podle mapy to z Herzeliye vypada docela streka. Kupodivu to bylo pomerne blizko. Az dodatecne jsem totiz zjistil, ze automapa Izraele ma tu zvlastnost, o niz by me pred tim ani nenapadlo spekulovat, ze severni cast Izraele je v podrobnejsim meritku nez jizni. Fakt nechapu, proc jsou vsichni Izraelci na tuhle mapu tak pysni. Kdyz jsem dorazil do Haify, sledoval jsem upenlive smerniky a nechaval se smerovat na centrum a na Nemeckou kolonii, coz bylo misto, kam jsem mel primarne namireno. Cesta vedla celkem pohodlne rovne podel morskeho pobrezi a nebylo moc kam zabloudit. Kdyz konecne na jedne krizovatce byla odbocka k Nemecke kolonii vpravo, musel jsem zastavit na semaforech. No a protoze jsem usoplesk, zapomnel jsem do doby, nez padla zelena, kterym smerem jsem to vlastne chtel jet a suverenne jsem vyrazil rovne. Omyl jsem si samozrejme uvedomil az pozde, az kdyz uz bylo odboceni nemyslitelne. Chybu jsem tedy okamzite povysil na ctnost a rozhodl se tedy pocvicit v orientaci v neznacenych ulickach, resp. znacenych v hebrew. Snazil jsem se udelat takovy maly okruzik a dostat se zpet na zamyslenou cestu. Nicmene po chvili jsem zahledl znacku pro parkoviste a tak jsem se ji snazil sledovat. Velice prekvapive jsem ono parkoviste nalezl. Bylo dokonce podzemni, coz ja docela rad. Ale zase ne moc. Kdyz mi ostraha prohledala obsah kufru, jestli nejsem nebezpecny zivel a zanoril jsem se do utrob parkoviste, zjistil jsem, ze to je to nejosklivejsi parkoviste na svete. Tahlo se snad pod celym mestem a vsude byly nainstalovane ty respekt budici probodavace pneumatik. Tak jsem se tedy rozhodl z parkoviste znovu vyjet. Dokonce se mi to podarilo bez nutnosti zaplatit a i vsechny gumy na aute zustaly neprobodnuty. Pak jsem si nasel parkoviste u budovy, ktera byla svou architekturou naprosto unikatni, takze jsem se nemusel bat, ze bych pozdeji sve auto nenasel. Budova vypadala tak trochu jako hybrid mezi St. Mary Axe v Londyne a hotel plachetnice v Dubaji. Pro jistotu jsem udelal svou oblibenou identifikacni fotku okoli, pro pripad, ze bych presto nebyl schopen orientace v prostoru. Jeste nez jsem se mohl vydat na pruzkum mesta, musel jsem se poprat s parkovacimi hodinami. Navod znel jasne a dokonce jsem i vsechno pochopil, ale nemel jsem spravnou kombinaci drobnych minci, protoze automat neumel rozmenovat. A radeji nez zakaznika okrast, tak mu neumoznit vydat listek vubec. Musel jsem se tedy obratit na domorodce. Pozadal jsem kolemjdouci slecnu o pomoc se slovy, ze nemam vhodne mince. Mel jsem 2xdesetisakal a 4 jednosakaly. V naivni predstave, ze bud premluvi automat, aby zacal rozmenovat, nebo takto premluvi svou penezenku aby rozmenovala obdobne. Nakonec svou penezenku premluvila. Nicmene, ale uplne k necemu jinemu. Venovala mi jeden sakal, ale vhodila ho rovnou do automatu, a to vcetne mych 14. To vsechno asi proto, aby se ze me nevyklubal podobny vykuk, jako ti, co se poflakuji v Praze kolem hlavniho nadrazi a shaneji poslednich 16 korun na vlak do Chomutova, protoze je v noci okradli. No, to byla ale trochu odbocka... Listek jsem vitezoslavne soupnul za okynko a vydal se pesky smerem k one nemecke kolonii, resp. na kopec nad ni, jelikoz tam se rozkladaji nadherne zahrady Baha'i viry a Baha'isticky chram, kvuli nimz jsem predevsim do Haify jel. Jen je skoda, ze pristup je tam velmi omezen. Spodni cast jsem mel projitou za chvilku, tak jsem se vydal vzapeti prozkoumat i onu byvalou nemeckou kolonii. Pak jsem se jeste zatoulal do jednoho obchodniho centra, od nejz jsem si sliboval nakup pohledu. Ty jsem sice uspesne nakoupil, ale proklate postovni znamky nemam doted. Nevim jestli vypadam jako znamkozrout, ale nikde mi je nechteji prodat, ze pry nemaji. Jestli to takhle pujde dal, tak pohledy bud neposlu nebo az z Cech. Vzhledem k tomu, ze informacni centra jsou v patek zavrena a ja jsem v tydnu podcenil teoretickou pripravu, nevedel jsem kudy se mam dat k Eliasove jeskyny. Proto jsem se rozhodl, ze se presunu autem k Haifske univerzite, jejiz budovy se nechazeji na hrebeni hory Carmel. Petadvacateho patra je pry pekny pohled na mesto. Jestli je to pravda, to vazne nevim, jelikoz ja jsem se tak k univerzite blizil, najednou jsem nekde u byvaleho pristehovaleckeho tabora zakufroval. Nastesti jsem pak zahledl cedule jine, ktere me k memu uspokojeni zavedly k vyhlidce a horni casti zahrad Baha'i.
Pohled na zahrady Baha'i a Haifu shora
I odtamtud byl skvely pohled na mesto a pristav. Snad i proto mi vlastne nevadilo, ze jsem k univerzite nedorazil. Kolem poledne jsem se rozhodl, ze v Haife uz moc stesti nenadelam, a tak jsem se rozhodl presunout jinam. Rozhodl jsem se pro Caerareu, oblast, kde se nachazeji pozustatky mesta z dob Rimskeho imperia. Jeste nes jsem ovsem sjel autem z Carmelu dolu k mori, zahledl jsem odbocku ke karmelitanskemu klasteru Stella Maris. Silnice vedouci kolem nej, byla dost divne navrzena, protoze primo u klastera jsem nestihl odbocit a zastavit a dal se pak uz nedalo otozit. Kdyz jsem se pak najednou objevil zase az v centru Haify, usmyslel jsem si, ze na klaster tedy prdim a pojedu do Te Caesarey. No, ale co cert nechtel. Jak tak vyjizdim z mesta, zahlednu odbocku k mestskym plazim, neodolam a jedu tam. Plavky jsem sice nemel, avsak to mi nijak nevadilo. Jen jsem se tam kratce prosel a srovnaval, jestli je more krasnejsi v Haife nebo v Doksech na Ceskolipsku. Kdyz jsem chtel pokracovat v ceste dale smerem Caesarea, zjistil jsem, ze nemohu najet na dalnici v miste, kde jsem ji opustil, protoze je to jednosmerka a myskovani nepripadalo v uvahu. Musel jsem se po takove minisilnicce vratit vice k mestu. Pak uz zbyvalo jen najit najezd na dalnici. Hledal jsem tedy smerniky smerem na Tel Aviv. Asi po patnactitisicim otoceni, jsem se tedy ocitl na silnici vedouci do Tel Avivu. Kdyz se ale nahle ze ctyr pruhu scvrkla jen do dvou, zacal jsem citit duvodne podezreni, ze to neni ta dalnice, po ktere jsem do Haify prijel. Protoze jsem vedel, ze moje umanutost s nazvem Caesarea lezi na dlanici cislo dva, nemohl jsem logicky jet po ctyrce. To da rozum, ne? Patnactitisiciprvni otoceni bylo nevyhnutelne a po par minutach jeste patnacnitisicidruhe. To bylo kdyz se konecne dvojka spojila se ctyrkou a sikovne umistene semafory dovolily bezpecny manevr. Pak uz jsem tedy konecne vyrazil po spravne silnici, resp. dalnici, do Caesarey. Jakmile jsem dorazil na misto a vystoupil z auta, ihned jsem zamiril ke stanku se suvenyry a pohledy. Zatrapene, zase zadne postovni znamky. Zjistujic, ze znamky jsou opravdu nedostatkove zbozi, zakoupil jsem vstupenku do antickeho divadla a prilehlych dalsich archeologickych nalezist, kde jsem se chvili toulal.
Caesarea. Zatisitcko s plotem a torzem sochy a sloupu
Areal je to vskutku rozsahly. Trvalo mi to rozhodne vice nez hodinu, mozna necokolem dvou hodin, nez jsem se vratil k mistu, kde jsem hodlal areal opustit a na parkovisti opet osedlat mou notne zaprasenou Mazdu 3. Jake vsak bylo moje prekvapeni, kdyz jsem u brany vedouci ven z arealu konstatoval, ze je zamcena na retez. Hnedle mi zacaly davat smysl dotazy nekolika dalsich lidi, ktere jsem mijel a ti se me opakovane ptali, jestli nevim, kde je tu druhy vychod. Jelikoz na prekonavani 3 metroveho plotu jsem nemel moc naladu, radeji jsem si onen vychod, ktery zavira pozdeji, nasel a prosel jsem jim jako civilizovany evropan. Pak uz jsem sel primo k autu a odjel zpet do Herzeliye do hotelu. Vecer jsem pak den zakoncil veceri, na Izraelske pomery naprosto nevidanou. Dal jsem si totiz v cinske restauraci nudle s veprovym. Pri jidle jsem si uvedomil, ze uz jsem v Izrali nezdrave dlouho. Citil jsem totiz zvlastni pocit, ze delam neco spatneho, kdyz jim veprove a navic o sabatu. (Jiz totiz bylo po setmeni).

Treti Izraelska runda

Po pouhem tydnu v Cechach jsem se opet vydal do Izraele. Ne ze by se mi tu tak libilo, ale nejak nemam momentalne na vybranou. Me presvedcovaci schopnosti asi nejsou tak vysoke, takze se mi nepodarilo presvedcit odpovedne osoby v praci, ze doma zkratka potrebuju byt dele. Cely tyden jsem mel neustale pusu od medu od neustaleho presvedcovani, jak mozna nebude treba zase nekam letet, a ze pokud ano, tak jen na kratsi dobu a uz naposledy. Nevim, jestli jsem prilis naivni, ale te druhe a treti casti predchozi vety stale verim. To ze budu moci v Praze stravit vicero dni bylo stale celkem pravdepodobne, a to i proto, ze jsem pomerne dost dlouho nemel potvrzenu letenku. Nakonec jsem se vsak ocitl na waitlistu a nakonec prisla i letenka. Kupodivu do bussiness tridy, takze jsem byl celkem zvedav, jak se CSA na nocnim letu do Tel Avivu pochlapi. Vzhledem k tomu, ze Amdocs na letenkach na oko setri, neni moc bezne dostat letenku do bussiness, pokud neni pribuzny alespon s vicepresidentem:-) Kdyz jsem si tedy v sobotu vecer pysne vykracoval po letisti a smeroval poprve v zivote do salonku, citil jsem se tak povznesene, temer jako slechtic. No dobre, citil jsem se uplne normalne, ale chtel jsem aby to vyznelo lip. Ne, ze bych po pitce o samote a zadarmo na letisti touzil, spise jsem byl tak nejak zvedavy, jak to tam vypada. Radost z vyjimecnosti vsak netrvala prilis dlouho. Po par minutach se totiz k vedlejsimu stolecku pribatolil Pavel a me tim tak vzal muj nove ziskany pocit vyznamnosti pro firmu, kdyz ani muj momentalni sef=Jirka nema tuto vysadu. Razem jsem si uvedomil, ze to tedy asi nebude tim, ze jsem uplne nejlepsi, ale tim, ze jsem si zarizoval let pozdeji nez ostatni a v letadle uz jinde nebylo misto. No ale na druhou stranu, jsem aspon nemel dostatek casu a prostoru na to, abych zpychl a stal se tak nesnesitelne nafoukanym.
Po nastupu do letadla jsem se tedy uvelebil v prvni rade a cekal na start rozmazlovaciho maratonu od palubniho personalu. Sluzby vsak prichazely pozvolna a nenapadne. Nejsprve sklenicka dzusu a slane mandle. Mandle jsem nakonec ani neochutnal, protoze nejprve jsem na ne nemel chut a posleze mi zapadly nekam za sedadlo a uz jsem nemel dost sil je nekde lovit. Navic stejne mou pozornozt upoutal starsi pan, ktery se posadil do rady za mnou, prestoze nemel odpovidajici letenku. Jeho pohnutky byly ponekud zvlastni. Podle utrzku rozhovoru mezi nim a letuskami mi vyplynulo nasledujici. Zamerne rikam vyplynulo, protoze s naprostou jistotou to nevim, jelikoz poslouchat cizi rozhovory je vec, ktera je mi naprosto, ale naprosto cizi. Zkratka tomuto panovi zasedla misto matka od malych deti, jelikoz je neznama loterie oddelila od sebe. Ona pani si byla naprosto zrejme opasana presvedcenim, ze pokud se rodina rozdeli, z jejich deti vyrostou naprosto asocialni stvury, procez je nesmi ani na okamzik opustit. To vsak bylo v prikrem rozporu s predstavami onoho starsiho pana, protoze on si svou letenku preci koupil jiz pred mesicem a na svem jednine moznem sedadle 7C zkratka trva. Letusky se mu snazily zprostredkovat nejakou prijatelnou vymenu, ale zamilovana sedmicka-cecko, je zkratka sedmicka-cecko a s tim se holt neda uz asi nic delat. Nakonec se vsak situace nejak vyresila, protoze pan se nejdrive uvolil opustit misto v bussiness class a posleze byl nekam usazen. Jestli to bylo ovsem za prispeni jedne dobre mirene rany do spanku, to nevim, vim jen to, ze jsme nakonec mohli odstartovat a taky jsme odstartovali. Po teto epizode jsem tedy konecne mohl opet vsemi smysly vnimat zazitky z prvni tridy. Jako v restauraci jsem si mohl vybrat ze dvou chodu, avsak nanestesti jsem zvolil chybne, jelikoz mam zasadni nedostatky v kulinarske terminologii. Rozpoznal jsem sice, ze halibut je ryba, na kterou mam chut, nicmene jsem jiz nevedel, ze bude podavana s takovou divnou omackou, ktera silne pripomina leco, coz mi tedy ale opravdu dost vadilo. Fuj. Musel jsem tedy ryby pred kazdym soustem radne vydezinfikovat, aby na me neskocilo neco rajcatovejsiho. Ze ja si radeji nedal to kure plnene susenymi merunkami. To by byla jinaci basta. Po jidle jsem se rozhodl oddavat spanku, ale moc mi to neslo, jelikoz letuska porad chodila kolem nas a vnucovala nam neco k piti. Vodu, dzus, caj, sekt, vino. Tak jsem si tedy dal trochu toho dzusu a rozhodl se trochu prozkoumat jeden z darku, ktery prinalezel k memu mistu v letadle. Dostali jsme tasticku s kosmetikou od Dermacolu, protoze jeleni luj jsem musel odbavit do kufru, ponevadz mam porad neodbytny pocit, ze se jedna o nebezpecnou substanci nebo gel, ktera nesmi byt v prirucnim zavazadle. Druhym darkem byla nocni sada, coz byla docela psina. Zpetne lituju, ze jsem si tuto kovovou krabicku nevzal sebou, protoze protiskluzove nocni ponozky, klapky na oci, spunty do usi a jine uzitecne pomucky s logem CSA se jen tak nevidi. Skoda, priste az se mi zase postesti letet vyssi tridou, tak to tam urcite nenecham. Jak se let opet dostaval do beznych koleji, chudych na neobvyklosti, usnul jsem. Poprve mi byla v letadle docela kosa, takze jsem si poprve vybalil i deku. Aspon jsem nevycnival s prumeru, protoze nekteri dalsi bussiness pasazeri taky stali za to. Pani s anginou, co do sebe neustale rvala neo-angin a zvedala nohy do vzhuchu a chodila na zachod zvracet, pan Peder Pedersen z Danska, co se za letu bal a tekla mu asi krev z nosu a tehotna pani, co ji neustale neco stvalo a minimalne trikrat za dobu letu stewardce rikala, ze se kvuli tomu posere (nevim kvuli cemu). Takze vlastne ja, zabaleny az po usi do deky jsem vypadal uplne normalne. Dokonce jsem byl na sebe docela pysny, ze jsem nepropasl ani rozdavani onech magickych formulariku a vyplnil jsem ho. Vlastne byl skoro cely let docela idylka. Umyslne rikam "skoro", protoze konec stal docela za to. VLeteli jsme do bourky a hazelo to s nama celkem solidne. Nejvetsi skok se konal zrovna ve chvili, kdyz se pani Neo-angin vracela z toalety, kde pravdepodobne ulevila svemu zaludku. Jak se tak vraci, hodilo to s nami, ze tahle mani lehce vzala hlavou o bok skrinky na kabaty a vzapeti malem skocila Pavlovi do klina, prestoze to byla jeste docela dalka. Rekl bych ze toto male smyknuti probudilo asi vsechny, co se snazili do te doby spat, takze jsme si mohli krasne prohlizet jak proletame docela kvalitnim bleskovistem. Vitr s nami delal neustale hou, hou, takze jsem si celkem intenzivne pral byt co nejrychleji na zemi. Nicmene, zase jsem to s tim pranim moc neprehanel, abychom se nedotkli zeme zase az nepredpokladane brzo. Nakonec jsme vsak preci jen uspesne pristali. Na letisti jsme prosli obvyklymi kontrolami. Ja jsem si oproti svym predchozim Izraelskym navstevam zazadal o vlastni auto, a tak me prvni kroky vedly do pujcovny. Zde jsem nafasoval fungl novou Mazdu 3 s automatickou prevodovkou, takze pristi dva tydny budu vesele zapominat radit. Jeste cestou na parkoviste u letiste jsem zjistil, ze memu kufru neni moc dobre. Onemocnel totiz zakernou chorobou, protoze mu z vycerpani upadlo kolecko i s kusem podvozku. Takze se CSA ma na co tesit, az mi budou kufr bud opravovat nebo vymenovat. Jako posledni zalezitost, ktera jakz tak stoji za zminku byla asi padesatimetrova cesta z hoteloveho parkoviste do hotelu. Jak jsem jiz rikal, zaver cesty byl ve znameni bourky a blesku. Sice vubec neprselo a bylo sucho, presto to nelze vynechat. Jak tak za sebou tahnu jednokoleckovy kufr, najednou se nebe na okamzik rozzari od blesku. Hrom vsak na sebe nenechava dlouho cekat a v ten samy okamzik se ozve taky. Navic ze zeme asi tak 5 metru ode me vyskoci z krovi u zdi hotelu chomac jisker a vydatne srsi. Asi tam ustil do zeme hromosvod a blesk uhodil bud ho hotelu nebo nekde hodne blizko. Radeji jsem tedy pridal do kroku, abych byl jiz vevnitr, aby se nenasel nejaky dalsi blesk, byt treba mensi, ktery by mi prastil do kufru a spekl mi tak kartacek na zuby s kosili do jednoho oharku. Nastesti se tak nestalo a ja se tak po treti ve stejnem hotelu prihlasil pod novou variantou sveho jmena. Jen pro zajimavost:

1. Ganja


2. Ganaj


3. Ganj

Fakt to nechapu, takove krasne a snadno zapamatovatelne jmeno a nekomu to dela takove problemy.

Izraelsky vikend ve dvou (cast 3.)

Na nedeli jsme si naplanovali navstevu Jeruzalema s tim, ze vyjde-li cas, tak i krapnikove jeskyne Avshalom kousek od mestecka s nazvem Beit Shemesh. Vzhledem k tomu, ze co do poctu kilometru nebyla nedele tolik narocna jako predchozi den, vyrazili jsme na snidani trochu pozdeji, abychom nedojeli do svateho mesta prilis brzy. Jeste cestou po dalnici jsme se vsak operativne rozhodli plan upravit a nejprve jsme zamirili do hor najit onu jeskyni. Ze zacatku slo vse hladce a smerove cedule nas vicemene pohodlne navadely. Jenze, cim vic jsme se blizili k cili, tim horsi byl system znaceni. Proste a jednoduse jsme zase lehce zakufrovali, coz melo za nasledek, ze jsme nakonec jeskyni krapnikovou Avshalom nenasli. Co je ovsem zvlastni, ze na stejnem miste, kde jsme tuto prirodni rezervaci ocekavali, jsme nahle objevili jeskyni s nazvem Soreq. Nejprve jsme si rikali, ze to tedy nevadi, ze jsme dojeli nekam jinam, ale az pri psani tohoto clanku jsem zjistil, ze jeskyne Avshalom a Soreq je jedno a totez. Samozrejme, podezreni jsme pojali s Radulkou okamzite. Na misto jsme dorazili tesne po zacatku prohlidky, takze jsme byli nuceni pockat dalsi pulhodinu. V teto volne pulhodine jsme si procitali informativni plakaty a letaky o jeskyni a prilehle prirode v hebrejstine, takze jsme z toho meli veliky uzitek. Take jsme se dusevne pripravovali na to, jaka bude v jeskyni zima, a proto jsme se kvuli rozproudeni krve venovali ruznym cvicenim, drepum a jinym prostocvikum. K nasemu nemalemu prekvapeni bylo nakonec uvnitr velice teplo a drkotani zuby se rozhodne nekonalo. Krasnych, celorocne konstantnich, 22 stupnu jsme si uzivali s odlozenymi svrsky, jinak bychom pri odchodu byli zpoceni az na krapnik.
Fotici pauza v jeskyni Soreq
Velkou skodou pro nas byl fakt, ze se v jeskyni nesmelo fotit. Porizovat snimky se zde smi jen v patek, protoze to tu stejne neprovadi zadny pruvodce. Jak to ovsem resi s tim, aby jim o vikendu nikdo nelamal a nezmoulal a nezuzlal krapniky, to nevime. To co vime, je to, ze ke konci prohlidky se nas pruvodci asi zzelelo a poridit par fotecek nam bylo dovoleno. Sice jsme tam fotili bezostysne skoro po celou dobu, ale svoleni jsme s povdekem privitali. Preci jen, bez blesku to neni ono. Po prohlidce jsme se tedy vydali smer Jeruzalem. V blahove nadeji, ze nejkratsi cesta muze byt i nejrychlejsi jsme se vydali do Jeruzalema po silnici Ein Karen-Bar Giora. Bohuzel jsme do mesta pronikli z uplne jine strany, a tak neni divu, ze nas naprosto neznacene ulicky pohltily. Nedaleko Sionske brany, vedouci do Stareho mesta jsme zaparkovali az kolem treti hodiny odpoledne. Bloudili jsme sice celkem neprijemne a doupousteli se houfne dopravnich prestupku, ale ne zase tak dlouho, jelikoz je nutno podotknout, ze z jeskyne jsme vyrazili az pred jednou hodinou odpoledne. Navic nam v nedeli zrovna moc nepralo pocasi. Bylo dost destivo a zima. Teplota neprevysovala deset stupnu, coz celkem urcovalo, ze navsteva Jeruzalema bude toho dne spise minimalisticka. Prestoze jsme v ulickach Stareho mesta malinko bloudili, Zed narku jsme nasli pomerne bez problemu. Ja i Radulka jsme si zasli pro jistotu opet vyslovit sva prani a popostrcit tak splneni nasich snu. Bohuzel jsme museli jit oddelene, jelikoz muzum a zenam jsou vyhrazeny oddelene casti. Asi proto, aby po sobe verici pri modlitbach prilis nepokukovali a hrisne myslenky je tak neodvadely od toho, kvuli cemu tam prisli. Pomerne me prekvapilo, ze vsechny zeny, vcetne Radulky, musely po rozhovoru s Bohem od zdi couvat, a to az k vychodu. Skoda, ze nevim, jaky je presne duvod. Pote jsme se chteli zajit podivat na Skalni dom. Od me minule navstevy jsem si myslel, ze to bude tutovka. Nebyl patek, kdy je mesita a okoli pristupna jen muslimum, tak jsem se domnival, ze bude vse hladke. Nicmene, ani tentokrat nam nebylo prano a dovnitr nas vojaci nevpustili. Celkem by me zajimalo, jak na nas mohlo byt poznat, ze nejsme muslimove. Divne. A ja se zrovna tak snazil. Misto toho jsme se rozhodli, ze se na mesitu ze zlatou kupoli podivame alespon ze skoro ptaci perspektivy, z hradeb. Vydali jsme se tedy ve smeru sipek „Prochazka po hradbach“, v nadeji, ze mesitu a Stare mesto uvidime aspon castecne shora. Bohuzel ani na hradby jsme se nedostali, protoze cimburi bylo oplocene a vsechny vchody zamcene. Dalsi pokusy videt Skalni dom v cele sve krase jsme oba jiz vzdali a vydali se ven z ulicek Stareho mesta na arabsky hrbitov, odkud jsme meli aspon vyhled na Olivovou horu a jeji kostely, hrbitovy a zahrady.
Kochame se vyhledem z arabskeho hrbitova
Jelikoz nase boty jiz nejevily naprosto zadne zamky suchosti a komfortu, rozhodli jsme se, ze se vydame pomalu smerem k autu a cestou snad objevime nejakou prijatelnou restauraci, kde by zakoupene jidlo pohladilo nase prazdne zaludky. Vse nakonec ovsem dopadlo tak, ze drive nez jsme si stacili zvolit provozovnu, tak jsme dosli k autu. Nasedli jsme tedy dovnitr a rozjeli se k domovu. Par kilometru za mestem jsme jeste odbocili do tamejsiho obchodniho centra, kde jsme si v cinske restauraci koupili veceri v podobe pravych nefalsovanych koser cinskych nudli.

Izraelsky vikend ve dvou (cast 2.)

Na sobotu 3.2. jsme si s Radulinou naplanovali ne zrovna skromny itinerar. Po snidani jsme prilis neotaleli a nasedli do auta a vydali se na vychod k Mrtvemu mori. Cestu jsme si naplanovali co mozna nejkratsi, bez zbytecnych odbocek. Auto nas vezlo spolehlive a my jsme se na dalnici cislo 1 citili celkem fajn. Jenze to netrvalo zase az tak dlouho. Jakmile jsme dojeli do Jeruzalema, jednicka se nam ztratila, az jsme z toho jako obvykle trochu zabloudili. Nejprve jsme se odvazne snazili najit cestu sami, ale kdyz uz nas to prestalo bavit a prislo nam to podezrele, zastavili jsme u jedne benzinky a zeptali se na cestu. Evidentne sectely vedouci obchodu nas spravne nanavigoval. Nevim, jak se to mohlo stat, ale my jsme dle jeho slov od Mrtveho more museli prijet. Vzhledem k pomerne spletitosti se to nedalo zcela cyloucit, a tak jsem se na toto tema moc nepokousel polemizovat. Kdyz jsme se pak dostali zpet na zpravnou silnici, nase radost netrvala prilis dlouho. Hned prvni odbocku, kde jsme meli odbocit jsme minuli, protoze jsem mel zrovna trochu delsi vedeni. Rikate si no jo, tak jste se holt museli otocit a vratit. Na tom by samozrejme nebylo nic az tak zvlastniho, kdyby prvni moznost, kde se otocit nebyla az za hranicemi mesta, za bezpecnostnim stanovistem na silnici vedouci do Ramallahu pravdepodobne jiz lehce na palestinskem uzemi. Mozna, ze lehky strach ma velke oci, ale vsechno nam tam najednou prislo nejak sedivejsi a temnejsi. Jakmile jsme projeli kontrolou zpet na Izraelske uzemi, citili jsme se mnohem lepe. Pak jsme si uz dali mnohem lepsi pozor, abychom opet nesjeli z cesty. Poslusne jsme se drzeli nasi jednicky a posleze devadesatky a dali se na sestup. Nejprve jen zvolna a posleze ponekud strmeji. Cim vice klesala nadmorska vyska, tim mrtvejsi krajina nas obklopovala. Kdyz jsme dorazili az na onu magickou uroven kolem 440 metru pod morem, bylo okolo jiz celkem pekne mrtvo. Tedy az na nekolik vyjimek. Do nich se zapocitava nekolik malych oazek a palmovych plantazi. Nasi prvni zastavkou v oblasti Mrtveho more byl narodni park Qumran, misto znamych vykopavek z doby rimskeho imperia a jeskyni ve skalach. Zde jsme si prohledli zbytky a zrekonstruovane ruiny stareho mesta a pak se vydali do skal, abychom si prohledli par jeskyni, vyschle koryto sezonni reky a rozhledli se po kraji.

Qumran lezi na okraji rokle, vymlete vodou z reky, ktera tudy v obdobi destu proteka. Kolem jsou rozesety varovne napisy, varujici navstevniky pred nebezpecim.
Spise nez trosky mesta plneho zrekonstruovanych zbytku ritualnich nadrzi a bazenku, sekta, jez mesto obyvala byla asi posedla hygienou, nas lakaly prilehle skaly a jeskyne. Proto jsme se nemuseli dvakrat pobizet a vydali se nekterou z nich prozkoumat.

Skalni masiv s jeskyni, ktera nas tak lakala a presto jsme do ni nakonec nedospeliVe skalach byla znacena i turisticka stezka, o niz jsme se domnivali, ze vede do nejvetsi tamejsi jeskyne. Byl to ovsem omyl, ktery jsme zjistili zhruda po vice nez pul hodine splhani po kamzici stezce k vrcholu, kdyz se definitivne ukazalo, ze jsme o hodne vys, nez vchod do teto jeskyne. Vzhledem k tomu, ze jsme nechteli veskery dostupny cas obetovat jedne jeskyni, rozhodli jsme se k sestupu. Po prichodu k autu si Radulinda vsimla, ze v horni polovine dveri do kufru je promacknuty plech. Vzhledem k tomu, ze jsem ridic celkem uchazejici a zadne nehody jsem se za celou dobu nezucastnil, bylo reseni jedine. Bud musel byl plech promacknuty jiz drive a jen jsme si toho nevsimli nebo to zpusobil o kus dal zaparkovany velbloud, jenz asi zarlil na auta, ze s nimi lidi jezdi a s nim ne. Dalsi zastavkou byla prirodni rezervace En Gedi. Prohlidku zdejsi oazy jsme bohuzel museli z rychle ubihajicicho casu vynechat, jelikoz prohlidka by nam trvala minimalne dve dalsi hodiny a tolik jsme zel bohu nemohli dany den obetovat. Proto jsme tedy autem pokracovali podel more dale az na plaz, kde jsme si mohli konecne splnit dlouho ocekavany sen, a sice zazit pocit z koupani v Mrtvem mori. Kdyz jsme sesli az na plaz, byli jsme celkem prekvapeni. Nejen, ze byly v provozu nutne sprchy se sladkou vodou, ale taky jsme nebyli rozhodne jedini silenci, kteri se chteji v unoru koupat v mori, ktere je ve sutecnosti jezero. Spolecne s nami byla na brehu dobra desitka dalsich nadsencu.


Co dodat? Fakt husta voda...
To, ze voda je zde opravdu hodne slana a ze spolehlive nadnasi jsme sice vedeli, spoustu jinych detailu jsme ovsem rozhodne netusili. Napriklad me vubec nenapadlo, ze udrzet v hloubce telo svisle, je pomerne obtizne. Ony ty koncetiny porad chtely k hladine a nejake slapani vody je vec naprosto zbytecna. Sul ve voce ma navic pravdepodobne dost silny termoizolacni efekt, jelikoz nam az do okamziku, nez jsme se oplachli pod sprchou se studenou vodou nebyla vubec zima. Co nam ovsem do te doby ovsem vubec nedoslo, tedy predevsim me, byl fakt, jak tvrde a ostre jsou vsudypritomne krystaly a solne plochy na brehu i ve vode. Sul je proste vsude. Na kamenech kvetly solne krystaly. Dokonce i drateny plot, jen vymezoval hranici plaze a vedl az do vody, byl cely obaleny soli. Hned pri prvnim vstupu do vody jsem na jednom takto porostlem kameni vyzkousel, jak ostra muze byt sul a demonstrativne jsem si porezal o nastrazene krystaly chodidlo. Nic moc hlubokeho, jen asi osm peticentimetrovych skrabancu :-) Ty mensi jsem ani nepocital. Holt, takhle to dopada, kdyz si cloven nevezme boty do vody. Pekelne slana voda mi poraneni zcela jiste dukladne vydezinfikovala, takze az mi noha zacne cernat, tak budu spolehlive vedet, ze to nic neni:-) Ne, ze bych si chtel stezovat, ale v te vode to palilo jak cert. Po slane koupeli a vzapeti po nutne ocistne sladke koupeli jsme se vydali opet dale. Cesta nase smerovala stale dale az k nejjiznejsimu cipu Mrtveho more. Ukazalo se, ze s pocasim jsme meli opravdu kliku, protoze se pomerne rychle zhorsilo pocasi. Velmi zahy zacalo silne prset a dest nas pak provazel po vetsi cast zbytku nasi sobotni cesty. Prestalo vzdy, kdyz jsme se blizili k mistu nejake nasi zastavky. Dest vsak nasi trasu ani plany nijak zasadne nezkomplikoval ani nezkrizil. Ba dokonce ani u silnice stojici Lotova zena neprestala ani v tom nejvetsim slejvaku stopovat a urcite i nyni tam stoji v podobe solneho sloupu. Nasim poslednim sobotnim vyznacnym cilem byly Velky krater v Negevske pousti. Cestou jsme s autickem pelasili misty pomerne svizne a s maximalni rychlosti si obcas na rovnych usecich nedelali prilis tezkou hlavu. Na jednom takovem jsme minuli jedno takove hrozne zajimave auto s majackem na strese, ktere hnedka pote, co jsme projeli vyrazilo z bocni cesty a jelo za nami. Vedel jsem, ze jsem jel ponekud rychleji, nez by se melo, ale nevedel jsem, zda o mnoho. Byl jsem velmi znepokojeny, ze nas policejni auto zacalo pronasledovat, a to i proto, ze proti vsem beznym Izraelskym zvyklostem neblikalo, jak jsem vzdy pozoroval v ulicich. Pro jistotu jsem tedy zpomalil a stale sledoval ve zpetnem zrcatku, kdy zpozoruji nejaky signal a povel k zastaveni. Trvalo to celkem dlouho a byl jsem z toho opet docela nesvuj, ze jsem kvuli tomu opet zapomnel odbocit. A jako by toho nebylo malo, po nekolika dalsich minutach pronasledovani zacalo auto navic blikat majackem. Tak a je to jasne, rikal jsem si a v duchu si pripravoval vymluvne fraze, ze jsem si nevsiml, ze jedu prilis rychle, a tak podobne. Kdyz uz jsem si rikal, ze po nas z policejniho auta kazdym okamzikem zacnou strilet, policiste nas z nicehoz nic predjeli a misto toho, aby nas donutili zastavit, zvysili rychlost a odjeli. Asi s nami nechteli ztracet cas. Abychom se vyhli potencialnimu nebezpeci, ze si odjeli dopredu udelat naskok a postavit obrannou barikadu, zastavili jsme a otocili auto zpet, abychom se vratili o dve odbocky zpet na nasi puvodne zamyslenou silnici. Pote jsme jiz relativne rychle dojeli az do nitra Velkeho krateru a zastavili se, abychom podnikli posledni sobotni prochazku. Operativne jsme zvolili vyletni misto zvane barevne pisky, ktere opravdu hralo vsemi barvami, zde jsme se kratce prosli a udelali par dovolenkovych snimku.
Zatisicko s krovim a barevnymi pisky. Krome cervene, byla k mani jeste bila, seda, zluta, hneda a fialova
Rychle se blizici bourkova mracna nas zahnala zpet pod strechu do auta. Sotva jsme stihli vyjet nehoru z krateru ven, zacalo prset tak silne, ze to az me i Radulku prekvapilo. To, ze muze byt v pousti i zima nas nechavalo celkem klidnymi, ale ze se v pousti strhne takovy lijak, to jsme opravdu necekali. Z nebe padalo mnohem vice vody, nez kolik byly sterace schopny pojmout. Jeste stesti, ze pri projizdeni nekolika wadi se znenadani neobjevila v koryte voda. Kdyz jsme videli, ze hladina muze dosahovat za destu pri prutoku pres silnici az sto padesati centimetru, budilo to v nas opravdovy respekt. Nastesti jsme se z teho oblasti dostali bez kolizi a problemu a dorazili ve zdravi az do Herzeliye do hotelu.

Izraelsky vikend ve dvou (cast 1.)

V patek mi zacal den opravdu brzy. Ve tri ctvrte na ctyri jsem vstal a autem pujcenym od Jirky jsem se vydal na nocni jizdu na letiste do Ben Gurionu. Dlouho ocekavana Radulcina navsteva zacala. Letadlo bylo sice na odletu z Prahy o dvacet minut zpozdene, ale diky rezervam v letovem radu dorazilo jen s petiminutovym zpozdenim.Vzhledem k tomu, ze jsem mel dost casu, zakoupil jsem v kvetinarstvi privitaci ruzi s polystyrenovym srdcem, ktere se pozdeji sehralo nezanedbatelnou roli v jiste epizode, ale o tom jindy...
Po ctvrt na sest se rozevrely dvere priletu a z nich vytancila Radula, a tak mohl nas blizkovychodni vikend zacit naplno. Pri ceste z letiste zpet do hotelu se nam podarilo jubilejne poprve zabloudit, protoze jsem jeste nebyl prilis zbehly v jezdeni po nocnim/brzo rannim Izraeli. Nastesti jsme nezabloudili prilis mnoho a misto do Herzeliye jsme dojeli na okraj Ra'anany. Operativne jsme selhani povysili na ucel a prohlasili cestu za prvni vylet, a to za exkurzi k Ra'ananskym kancelarim Amdocsu. Udelali jsme otocku okolo budovy a jeli jiz definitivne do hotelu. Kolem seste jsme se prokousali pres ranni zkraceny check-in na recepci a pelasili si po dlouhe nocni ceste trochu odfrknout a odpocinout. Moc dlouho jsme si ovsem neposlapi, jelikoz jsem musel v devet hodin vratit na snidani Jirkovi klicky od auta, abychom jeho a Pavla neblokovali v jejich vikendovych aktivitach. Po snidani a jinych nutnych pripravach jsme si pred hotelem nastoupili do taxiku, ktery nas oba za 20 Sheleku odvezl do Eldan autopujcovny, pro naseho spolecneho automobiloveho ore. Hned po prichodu do pujcovny se na nas zacaly lepit zazitky. Ten prvni vsak bylo mozne radit do kategorie celkem neprijemne prekvapivych, tedy alespon ze zacatku. Cestovni oddeleni nam sice provedlo rezervaci od patku do pondeli, nicmene asi spatne nabo maji Eldani v rezervacich bordel. Pripadne jsem ja zapomnel nekdy rezervaci potvrdit, ale to je jen spekulace. Pravy duvod sice nevime, ale zpratka jsme po prichodu do pujcovny zjistili, ze zadne zarezervovane auto na nas neceka. Problem, mohlo by se zdat. Nakonec se to vsak mozna ukazalo jako vyhoda. Travel department mi totiz puvodne zarezervoval jedno z nejmensich aut na svete. To, ze rezervace nebyla nalezena, vedlo k tomu, ze se nam nakonec otevrel prostor k jinym autum. Misto puvodni rezervace na maly Opel Corsa nam byl nabidnut o neco vetsi Hyundai Getz nebo jeste prostornejsi Nissan Almera. Zacal jsem tedy predstirat zajem, jak by se zmena projevila na cene. Prestoze jsem okamzite vedel, ze je z me strany jiz rozhodnuto, snazil jsem se nedat na sobe navenek nic znat. Za oba jsem si dovolil zvednout prst pro Almeru. Za $61, vcetne pojisteni, na den, no nekupte to. Po zevrubne prohlidce vozu a vyctu existujicich poskozeni a oderek na karoserii jsme nasedli do auta a vydali se vstric Tel Avivu, nasemu prvnimu opravdovemu vyletnimu cili. V Tel Avivu jsem neodolal vabeni mistnich neznacenych ulicek a sjel z hlavni silnice, abychom se pokochali mistnim koloritem. Ano, jak jiz spravne tusite, logicky jsme se ztratili. Na nasi obranu vsak musim podotknout, ze jen maloulinko, protoze i bez modernich navigacnich prostredku jsme se spravne navedli k pobrezni promenade a okraji stare Jaffy. Jeste, ze izraelci jsou tak rozmarili a stavi kolem more tak vysoke a snadno zapamatovatelne hotely. Abychom se mohli bezstarostne venovat prohlidce mesta, zaparkovali jsme u plazove promenady a vyrazili do ulic. Nase prvni kroky prirozene vedly k mori, protoze Radulka citila silnou potrebu alespon letmo navazat kontakt s unorovym morem. Odtamtud jsme po promenade zamirili k ulickam stare Jaffy, abychom nasali neco z tamejsi historicke atmosfery. Vzhledem k tomu, ze v Tel Avivu jsem byl i minuly vikend, dovolil jsem se samozvane pasovat do role turistickeho puvodce amatera a doporucovat mista vhodna ke shlednuti. Kupodivu jsme se nekolikrat dostali i na mista, kde jsemmpred tim nikdy nebyl, prestoze jsem itinerar trasy tak peclive pripravoval. Jeste ze aspon levitujici citron a most prani se mi podarilo lokalizovat.

Jaffska prestavka. Dejiste koncertu pro banan, Coca-Colu a krem na ruce.
Po prochazce po Jaffe jsme sesli do tamejsiho rybarskeho pristavu a podel pobrezi se vydali znovu k oblasti doslova obsypane modernimi i starsimi hotely. Kolem druhe hodiny odpoledni jsme se rozhodli, ze Expresni navsteva Tel Avivu by mohla stacit a tak jsme naskocili do Almary a vydali se do krapnikove jeskyne jihozapadne od Jeruzalema. Jeste drive nez jsme ovsem opustili uzemi Tel Avivu me napadla velice pripadna otazka, a to zda ma jeste cenu to teto pomerne vzdalene lokality jezdit, abychom nedojeli na misto po zaviraci hodine. Pohledem do papiru jsme zjistili, ze i kdybychom nebyli uvizli v nezanedbatelnem dopravnim zasprcu, otevrenou jeskyni bychom pravdepodobne nestihli. Operativne jsme se tedy rozhodli smerovat zpet do Herzeliye s tou predstavou, ze az tam dorazime, porozhledneme se po okoli hotelu a proste neco uvidime. Kdyz nas dopravni zacpa konecne vypustila, rozjeli jsme se po stare silnici (ne dalnici) severnim smerem. Tel Aviv plynule presel v Ramat HaSharon, kde jsme na chvili zastavili, abychom doplnili energii. V jednom mistnim bistru jsme si koupili jidlo, jehoz objednani byl celkem zazitek. Obsluha bud neumela nebo odmitala mluvit anglicky, a proto jsme na oplatku neumeli nebo odmitali mluvit hebrejsky. Nakonec s vypetim vsech sil a pouzitim se nam podarilo zakoupit a zkonzumovat dve shwarmy, a to dokonce vcetne zeleniny a dresingu. Bylo celkem zajimave pozorovat, jak si pak pote, co jsme byli obslouzeni, jednotlivi prodavaci mezi sebou predavaji nejakou otazku, az nakonec jeden z nich na nas ponekud vahave vyklopil v anglictine cenu, jakou bychom meli zaplatit. Po jidle a kratke pruzkumne prochazce jsme pokracovali dale po silnici smer Herzeliya. Chvili pote, co jsme si jiz oba zacali rikat, ze ten Ramat HaSharon je nejaky dlouhy, zjistil jsem, ze se nachazime v centru Herzeliye. Poznal jsem to podle nejosklivejsihoa nejomselejsiho obchodniho centra, jake jsem kdy videl. Kam se na nej hrabe Prior v Krasnem Brezne. Na zaver patecniho vyletu jsme si tedy prosli centrum Herzeliye. Vzhledem k tomu, ze se kvapem blizil soumrak a tedy sabat, bylo jiz temer vsude zavreno a tudiz jsme ani nemeli moc velkou moznost utracet po obchodech, coz nam vlastne ani asi nevadilo. Kdyz jsme se dostatecne nabazili pokukovanim do zavrenych vyloh, vydali jsme se nejkratsi cestou k nasemu docasnemu domovu, tj. k hotelu. Cesta byla naprosto jednoducha a zrejma, takze vubec nechapu, jak se mi mohlo vubec stat, ze jsem zase zabloudil.Od me minule navstevy centra Herzeliye musel nekdo prehazet vsechny ulice, protoze jinak si do naprosto nedovedu vysvetlit. Kdyz nas muj neomyslny smysl pro orientaci zavedl na jakesi parkoviste u restaurace ne nepodobne Mc Donalds (ale nebyl to McDonalds), rozhodl jsem se pak jiz pohybovat po silnichch nazdarbuh. Kupodivu se hnedle prvni pokus ukazal byt spravny a tak jsme v pohode dorazili na nase parkoviste u hotelu. Prijeli jsme natolik vcas, ze jsme dokonce stihli i krasnou vecerni prochazku po plazi. Bylo to opravdu zvlastni prochazet se na takovem miste ve svetru ci zimni bunde. Tak takovy byl patek.