Nedelni jizda

15. den na Kypru, nedele 29.10. byla opet ve znameni automobiloveho vyletu. Rano sice bylo trochu poznamenano zmatky ohledne zmeny na zimni cas, protoze jsme si nebyli jisti, zda Kypr taky prechazi z letniho na zimni a nakopak. Ja, jakozto hlavni vudce smecky:-) jsem navrhl, ze se sejdeme v devet na snidani. To me ovsem nenapadlo, ze vsichni se budou stale orientovat podle letniho casu a jediny ja si zjistim, jak to je a upravim si hodiny dle kyperske televizni stani Pik1. Nastesti jsem byl v nedeli rano tak vyhladly, ze jsem se vydal na snidani jiz 8:20 noveho casu. Vsechny ostatni jsem tak v restauraci potkal jiz najedene, protoze si mysleli, ze je jiz 9:20 a ja zaspal. Nebyla to vsak pravda a ja je vsechny musel notnou dobu premlouvat, ze se cas opravdu zmenil. Dokonce jsem mussel I vyvracet odvazne tvrzeni, ze jsem se predchoziho dne snazil vsechny presvedcit, ze na Kypru se cas nemeni. Pamatuji si sice, ze jsem tuto vetu sice utrousil, ale jen jako domnenku, nikoli jako bernou minci. Zkratka zase jednou zafungoval informacni sum. Nicmene nic tak hrozneho se nestalo, jen dvacetiminutove zpozdeni.
Po snidani jsem tedy vsechny vyzval k nastupu do prskoletu a Keijo me nanavigoval na dalnici smer Paphos. Prvni zastavka byla urcena jako Petra tou Roumiou, mista zrozeni bohyne Afrodity, kde jsme vsechno vyfotili a vykoupali si nohy. Dale jsem opet predal rizeni Svenovi a ten nas zavezl do Palaipaphosu u vesnice Kouklia do muzea u Afroditina chramu. Zde jsme si prohledli mistni archeologicke vykopavky a ruiny chramu. Odtud jsme pokracovali dale do Paphosu, kde jsme se nejprve poohledni po necem k snedku a pak pokracovali na mestskou plaz. Mraky byly momentalne rozfoukany do dalky a tak jsem se osmelil, v prevlekarne hupsnul do plavek a hura do more. Jenze ouha. Prestoze jsem desne otuzily, tak jsem si pobyt ve vode moc neuzil. Voda byla desne studena a tak jsem mel co delat, abych hlasite nezacal jektat zubama. Navic se ukazalo, proc je Paphos znam tim, ze v nem nejsou skoro zadne plaze a turisti jezdi za koupanim jinam. Ve vode plavala spousta ras a tam kde nebyly rasy, tam cihaly pro zmenu obrovske sutry. Pro ma jemna chodidylka byla tedy chuze po dne utrpenim. Proto jsem se v mori prilis dlouho nezdrzel a vratil se zpet na breh. Tam jsem se pokusil na jednom z lehatek, ktere se zde valely. Vypadaly pomerne zbidacene, z cehoz jsem usoudil, ze i lehatka budou na teto plazi zdarma. Nicmene po dvou minutach uz nade mnou stal prodavac z nedalekeho kiosku a maval mi pred ocima vstupenkami na lehatko v hodnote jeden a pul libry. Znechucene jsem se tedy zvedl a odesel jsem se zpet prevlect do civilniho. Pote co jsem ze sebe oklepal posledni zbytky pisku, jsme se vsichni vydali k tamejsimu majaku, ktery se nachazi z neznameho duvodu v oplocene ohrade. Kdyz se nam konecne podarilo najit vchod, prosli jsme se po arealu po pesinkach mezi skalami a jeskynemi/sklepy/bunkry. Kdyz nas to omrzelo, snazili jsme se prijit na to, kde nechal tesar alternativni diru. Tedy spis dratenik, protoze plot nebyl dreveny, ale drateny. Po nekolika minutach hledani jsme nasli v jednom miste v plotu diru a tak jsme se rozhodli tudy protahnout. Zarazit v tomto rozhodnuti nas nemohl ani fakt, ze dira ustila nejake rodine na zahrade primo u bazenu. Vsichni jsme nasadili omluvne usmevy pro pripad nenadaleho setkani s majitelem pozemku a jeho rozzurenym psem, ale nastesti toho nebylo treba a po par metrech jsme se ocitli na verejne silnici. Navstevu Paphosu jsme timto prohlasili za dostatecnou, prestoze jsme zde neprolezli zadnou z mistnich historickych pamatek. Naskakali jsme zpet do auta a rozjeli se smer Limassol. Meli jsme v umyslu navstivit jeste Apollonovu svatyni, ale cestu jsme z nejakeho zahadneho duvodu nemohli najit. Navic se diky zmene casu zacalo jiz stmivat a jiz delsi dobu prselo, takze jsme celkem jednotne souhlasili s tim, ze jiz zamirime k domovu. Keijo, jakozto posledni clen z evropske casti posadky jeste nemel prilezitost ridit do zadneho kyperskeho mesta, ridil, protoze jsem mu to svym zpusobem demokraticky zvolil. Me se uz ridit nechtelo a on se zrovna dvakrat nevzpouzel. V Limassolu po nekolika malych bloudicich smyckach jsme se s autem rozloucili a zaparkovali ho za benzinovou stanici nedaleko pujcovny. Pujcovna mela dokonce jeste tesne pred zavrenim, cehoz jsem vyuzil k tomu, ze jsem jim vratil klicky primo a ne jak jsme byli puvodne domluveni. Na Kypru je pry bezne dat klicky pod koberecek na miste ridice a nechat auto odemcene. Ja jsem byl z tohoto zpusobu predani ponekud nesvuj a tak jsem radeji zvolil osobni zpusob predani. Situace jsem navic vyuzil k tomu, abych si od pani pujcovnice vyzadal ucet, protoze jsem na to kvuli nervozite v sobotu dopoledne zapomnel. Takto idylicky skoncil muj prvni kontakt s pronajmem auta s rizenim na "nespravne" strane.

Moje zkusenosti s protismerem

V patek vecer jsme si uvedomili, ze se jiz blizi vikend, a tak jsme se museli jiz zacit rozhodovat, co budeme podnikat v sobotu a nedeli. Jako obvykle to vypadalo, ze zvitezi muj navrh, a to pujcit si auto. Svolal jsem tedy valecnou poradu v hale hotelu, abychom si ujasnili podminky a cile. Vsichni sice byli pro, abychom si auto pujcili, nikomu se vsak nechtelo ridit. Jelikoz jsem vsak kluk odvazny, souhlasil jsem s tim, ze budu ridit jako prvni a vyvedu nas z bludneho kruhu Limassolu za tejamstvimi ostrova. Presunuli jsme se tedy na recepci a pozadali recepcni, at nam tedy pronajem auta zprostredkuje. Ovsem ouha, telefon nikdo nezvedal, protoze jiz bylo prilis pozde. Odlozili jsme tedy objednavku na sobotu rano na osmou hodinu, kdy by mela autopujcovna opet otevirat.
Musim rict, ze z nadchazejiciho rizeni vlevo jsem byl celkem vylekany. Neni se proto cemu divit, ze se mi jizda autem promitla i do snu. Zdalo se mi, ze jsem byl na nejakem sidlisti, kde jsem si pujcil neco mezi slapacim autem a autickem z kolotocu. Na tomto sidlisti si hrala mezi domy spousta deti na piskovistich. Kolem deti pobihali ohromni medvedi a lovili a pozirali prchajici srnky a kamziky. Zvlastni bylo, ze zadne z deti medvedy nevnimalo a tudiz se ani nikdo nebal. Vcetne me. Ja jsem si v klidu trenoval na obrovskem parkovisti nedaleko detskeho hriste. Jesdil jsem si tam v uzkych ulickach a trenoval jizdu vlevo. Probudil jsem se cely zpoceny a ubreceny az pote, co jsem dostal pokutu od policajta, ktery me zastavil kvuli tomu, ze jezdim v protismeru. Holt asi se sen neodehraval na Kypru, ale mozna nekde v Cechach.
Na rano jsme byli domluveni si krapet privstat, abychom si auto pujcili co nejdrive a neztraceli drahoceny cas. Hnedka po osme jsme se tedy opet srotili u recepce a nechali si vytocit znovu cislo pujcovny. Opet to nikdo nebral. Nevzdavali jsme to a sli se zatim nasnidat s tim, ze to za pul hodiny zkusime znovu. Ovsem ani pote telefon nikdo nezvedal. Opatrne jsme tedy nadhodili otazku, zda-li neni v sobotu v pujcovne zavreno, kdyz je 28.10. podobne jako v Cechach statni svatek. Recepcni nejiste pripustila, ze je to celkem mozne. Aby nam navrhla alternativni plan a zaroven si privydelala nejakou tu provizi, nabidla nam moznost okruzni plavby po mori za pouhych 24 liber na obobu na 3,5 hodiny. Coz jsme vzhledem k vysi nasich dennich diet sborove odmitli. Operativne jsme se tedy dohodli, ze se tedy stejne jako minuly vikend vydame pesky do ulic, pujdeme na plaz a treba nas cestou neco nahodne cvrnkne do nosu jako Mensika tri liskace pro Libusku Safrankovou:-). Dosli jsme az na plazovou promenadu a pokukovali po alternativnim programu. Uz, uz to vypadalo, ze se pokusime blize informovat o cene za vodni skutry, kdyz v tom muj ostrozrak padl na protejsi stranu ulice, kde jsem zahledl pani, jak pred cestovni kancelari a autopujcovnou v jednom zameta chodnik. Hbite jsme k ni priskocili a jako hejno hladovych sokoliku jeden pres druheho kladli dotazy na dostupnost auta. Kdyz jsme zjistili cenu, kterou bychom museli zaplatit, tak jsme se sli radeji ven jeste poradit, protoze 66 liber za dva dny neni veru zrovna malo. Nakonec vsichni souhlasili. Vedeli totiz, ze je to nebude stat nic, protoze az do okamziku, kdy firma proplati naklady, ponesu vsechny vydaje a rizika spojena s autem ja, ponevadz jsem jako jediny mel s sebou doklady a i jinak jsem ze vsech nejstatecnejsi:-0. Upsal jsem se tedy dablu a pekelny darek v podobe cervene Toyoty Corolly a klicku od ni byl na dva dny muj. Respektive nas, protoze jsme se hodlali v rizeni stridat, aby si vsichni zajemci meli moznost vyzkouset, zac je toho loket.
Jakmile jsem usedl za volant, nejdrive jsem provedl nutny seznamovaci ritual, abych vedel, kam pro co sahnout. Nikoho ze zbytku posadky jsem memusel upozornovat, aby se pripoutal. Vsichni sedeli prisnerovani jak z filmu od BeSiPu. Nastartoval jsem, zaradil zpatecku a rozjel se. Tep jsem mel sice vyrazne zrychleny, ale jinak vsechny ostatni zivotni funkce fungovaly normalne. Jakmile jsme vyjeli na silnici, tak jsem si neustale opakoval jako Mach "Zajic obecny jezdi vlevo, jezdi vlevo, jezdi vlevo..." Takto jsem si to opakoval az do prijezdu na prvni krizovatku, kde jsem misto smerovek zapnul sterace na nejvic. Asi jsem podvedome zacal byt presvedcen, ze z niceho nic zacne huste prset. Byl jsem z toho kmitani tak zblbly, ze jsem automaticky zahnul do protismeru a tento fakt jsem si uvedomil az ve chvili, kdy se celym autem rozlehalo vyznamne pokaslavani vsech ostatnich clenu posadky. Abych se poradne procvicil v jizde po meste, objel jsem pro jistotu cely blok dokola, pricemz minimalne na polovine krizovatek jsem neustale ocekaval privalove srazky. Na druhy pokus se mi podarilo nabrat smer hotel. Jakmile jsme k nemu dorazili, zaparkoval jsem a vyhlasil desetiminutovou pauzu na prevleceni z plazoveho obleceni do horskeho. Vydali jsme se smer Troodos Mountains a nejvyssi hora Kypru Olympos. Keijo me v meste navigoval a i ja sam jsem se zacal staval klidnejsim, takze jsem si i zacinal uvedomovat rozdil mezi slovy sterace a smerovky. Rychle jsem se prizpusobil i jizde v pravo, a tak cesta ubihala celkem pohodove.

Ridit/Ritit v protismeru se da i v tunelu.
Asi v polovine cesty jem zastavil u vodopadu, ktere jsme si za dve libry na osobu smeli prohlednout. Pak jsem predal klicky Svenovi a pokracovali do pohori Troodos. Zde se trochu ukazalo, ze jsme nebyli dostatecne pripraveni na rozmary pocasi. V horach byl totiz uplne normalni podzim. Dest, mlha, studeno. Regulerni kosa. Ti co meli aspon mikinku, napr. ja, tak si ji oblekli, jini si ji museli koupit, ale stejne nam to bylo malo. Udelali jsme tedy jen maly okruh po vesnici se stejnojmennym nazvem a zapadli do nejblizsi taverny na jidlo a zahrat se. Vzhledem k tomu, ze pocasi ne a ne se zlepsit, nasedli jsme opet do auta. Za volant tentokrat usedl Keijo a zamirili jsme smer teple kraje. Po nekolika fotografickych zastavkach jsme dorazili az k solnemu jezeru u vesnice Akrotiri u jizniho pobrezi. Od auta jsme sli primo k jezeru, ale po patnacti minutach chuze po vyschlem dne jsme stale nemohli spatrit hladinu, zda-li je jezero opravdu solne. Zamerne jsem rozvinul debatu na tema, zda-li i puda obsahuje dostatek soli a tak dlouho jsem Svena provokoval, az hlinu v nestrezene chvili ochutnal. Me domnenky se potvrdily. Nejen, ze zeme zde byla slana, ale take jsem si overil, ze dostatecnym oblbovanim, lze lidi presvedcit snad ke vsemu. Kdyz jsme se vsichni shodli, ze dalsi snaha o dosazeni brehu solneho jezera je marna, bratili jsme se na podpadcich a vratili se zpet k autu. Tam jsem se opet vratil k volantu jako ridic a vsechny nas odvezel k nedalekemu hradu Kolossi. Zde jsme za libru na osobu nakoupili vstupenky a jali se prohlizet pamatku. Pak jsme se uz jen obcerstvili u hradniho bufiku a dali jsme se opet na cestu domu, tj. do hotelu v Limassolu. Cestou do mesta jsem opet ridil ja a skromne se musim priznat, ze mi to celkem slo. Bylo to sice dost neprijemne, protoze znaceni uvnitr mesta je jeste mnohem horsi nez v Cechach, ale nastesti jsem v jednom okamziku zahledl jednu z mistnich mesit a diky ni jsem se pak od te doby vedel kde jsem a dokazal nas tak dovezt v poradku az pred hotel.

Postrehy ze Social Clubu

Ve stredu jsme nahodne pri obede zamirili do jidelny v jine budove, nez kam bezne chodime, protoze tam byla prilis velka fronta. Tamejsi jidelna je sice mensi, protoze je ochuzena o prvni patro. To totiz zabira Kypersky Amdocsi Social Club. Zjistili jsme, ze tam jsou volne k dispozici kulecnikove, ping-pongove a fotbalkove stoly. Proto jsme se vsichni dohodli, ze odpoledne to tam pujdeme vyzkouset.
Ve stredu po skoleni jsme se tam tedy vydali a v peti jsme se vrhli na jeden z kulecnikovych stolu. Po prvnich stousich jsme do jednoho zjistili, ze jsme vsichni opravdovi profesionalove, kteri maji problemy se poradne trefit, natoz znat presne pravidla. To nas vsak nikterak neodradilo, a tak jsme si pekne zakulabrili, asi tak hodniku. Ve ctvrtek po praci jsme se opet rozhodli, ze si trochu zatrenujeme, a tak jsme se tam opet vydali. Tentokrat jiz bez brazilcu, protoze jsou to stari sprtouni a dlouho jim trvaji ukoly a pak se jim uz asi nechce delat nic jineho. Se Svenem jsem si nejprve zahral zva zapasy ve fotbalku, ale po dvou potupnych porazkach jsem se radeji prohodil s Keijem a sel trenovat kulecnikove stouchy. Sotva jsem si tak zhruha petkrat vypalil “na branu”, prisla do klubu prvni skupinka Indu, kteri to tam asi pravidelne okupuji. Jednoho s turbanem jsem si totiz pamatoval z predchoziho dne. Jiny se okamzite nabidl, zda si s nim nechci jednu hru zahrat. Me bylo hloupe pretahnout ho tagem po zadech a se slovy “Ksssc! Jedes kluku!” ho odehnat, takze mi nezbylo nez se s nim pustit do kulecnikoveho krizku. Prvni hru me doslova roztrhal na kousky, protoze nez se mi podarilo poslat druhou kouli do diry, on uz neomilne zakoncoval s cernou osmickou. Behem druhe hry mu vsak asi se mnou dosla trpelivost a prohodil se s jinym indickym kniracem a odesel hrat prvni ligu k vedlejsimu stolu. Jeho nahradnik mel ze zacatku spoustu reci, jak se to ma hrat, cimz me vyburcoval, a tak jsem mu ukazal zac je toho loket. Hnedle dvakrat po sobe se mi podarily dva nadherne “tricky shoty”. Myslel jsem, ze uz mi to koncecne zacalo jit, jenze ouha, ona to byla stale jen asi nahoda. Nakonec jsem prohral I s timto ne prilis dobrym hracem, a to I pres to, ze se obcas ani netrefil tagem do bile koule. Po nekolika hrach se k nam pridali I Sven s Keijem. Par her jsme hrali dva na dva. Nevim jak je to mozne, ale moje mistrovstvi melo ten den asi dovolenou, protoze az na jednu zarivou vyjimku se memu tymu podarilo pokazde prohrat. Asi by to chtelo vice treninku.:-) Po kulecnikovem Waterloo jsme si tedy radeji zavolali taxika, coz byla nakonec pekne vypecena prihoda. Tim, jak k Amdocu jezdi taxiky pomerne houfne, stalo se, ze se nekde jedna objednavka asi ztratila a tento chybejici vuz vysel asi zrovna na nas. Nejdriv jsme strasne dlouho cekali a po prijezdu skupiny taxiku jsme zjistili, ze na nas zadny nezbyl. Resp. jeden tam zbyl, ale jeho ridic tvrdil, ze jede jedine do Larnaky, coz nebyl zrovna vylet pro nas. Tak jsme muesli cekat na dalsi a dvakrat ho urgovat, aby nas konecne asi po tri ctvrte hodine jeden vyzvedl a odvezl do hotelu.

Kypr den 7.

Nedele byla o poznani unavenejsi nez sobota. O nasi euro-americke skupine bylo jiz mozno temer tvrdit, ze se stala jednolitym tymem, a tak neni zadnym prekvapenim, ze jsme se opet rozhodli stravit den spolecne. Jako obvykle nikdo neprojevil zadne vyrazne prani, co podniknout. Proto jsem se opet ujal slova a navrhl denni itinerar, tedy alespon jeho pocatek. Nejprve jsme vyrazili smer okresni museum Limassol, ktere je nedaleko. Ve skutecnosti staci u hotelu prejit silnici a jste u vstupni brany. Nas, abychom to nemeli prilis jednoduche na brane privitala mala nenapadna cedulka hlasajici, ze museum je az do konce roku zavrene, a proto jsme zamirili smer Limassolsky hrad, v nemz sidli mistni muzeum stredoveku. Cestu jsme si zkratili pres park, v nemz se nachazi i mestska zoo, bohata na zvireci puch a taky destky zabavni park, plny kolotocu. Nevim, zda-li jsme tam prisli zrovna v den, kdy probihala nejaka mimoradna akce, ale park byl plny deti a taky jejich rodicu. Vsude vyhravala detska hudba. Jednotlive chytlave melodie jsem dostaval z hlavy jeste druhy den rano. Jejich autory ci interprety bylo velice zajimave seskupeni, ktere by svym elanem a neznicitelnosti bez problemu strcilo do kapsy cele Maxim Turbulenc. Jeste, ze jsem jim nerozumnel ani slovo, protoze jinak bych si jejich hitovky pobrukoval jeste ted.

Toto seskupeni bylo schopno behem nekolika malo vterin roztancovat vsechny deti a vsem dospelym vryt do pameti jejich chytlave melodie
Kdyz jsme se dosyta vynadivali, presunuli jsme se na pobrezni promenadu a smerovali smerem ke staremu mestskemu pristavu, kterymzto smerem lezi i zminovany hrad. Cestou jsme se probirali spoustou toulavych kocek, ktere se nekteri zajemci o vzteklinu pokouseli hladit a chytat. Behem pouti k hradu jsme natrefili na pravou kyperskou trznici, ktera by ty nase odsoudila k potupne smrti nepovsimnutim. Ceny byly jeste nizsi, nez bych se odvazoval predstavovat, stejne tak ovsem asi i kvalita. O povedenosti designu ani nemluve. O boty za libru jsem vazne nemel moc zajem. Jakmile jsme konecne dorazili k hradnimu muzeu, poslusne jsme se seradili u pokladny, kazdy se dvema librami na vstupne. Kdyz posledni z nas vytasil penezenku, dozvedeli jsme se, ze ten den je vstup zdarma, takze jsme s potesenim prkenice zase uklidili a rozprchli se po hradnich prostorach a kobkach. Museum bylo pravdepodobne zamereno predevsim na nahrobni kameny a vika hrobek. Jen v hornim patre bylo nekolik minimistnustek s nadobim a kusy vyzbroje, z nichz minimalne polovina nebyla stredoveka, ale az z prelomu 18. a 19. stoleti. Holt, kdyz to nekdo behem staleti poztracel nebo rozbil, tak se neni moc cemu divit. Dalsi zvlastnosti tohoto hradu pro me byla teplota v interierech. Jeden by cekal, ze se teplota za tlustymi zdmi a ve sklepeni bude pohybovat nizko, nekde kolem obvyklych 16-20 stupnich, jako na jinych hradech, ale zde se mohla pohybovat kolem 30. Tj. lehce vic, nez venku. Zkratka teplo se pres leto asi naakumuluje a pak muzou setrit za elektriku a plyn na topeni. Jiny kraj, jiny mrav.
Po muzeu jsme si zasli na prodejni vystavu kyperskych lidovych remesel ve vedlejsi ulici u hradu. Pro me to byl celkem ulet, protoze jsem si najednou pripadal jak v Receprari nebo nedejboze v Loskutakovi. Stacil by asi uz jen nejaky kypersky Premek nebo Gondikova a iluze by byla dokonala. Vsude kolem bylo same hackovani, batikovani, tkani, vysivani, hrncirstvi, drevoryti a kosikarstvi. To nas vsechny tak vysililo, ze jsme pak museli zamirit do nejblizsi restaurace na jidlo. Byli jsme ovsem tak zmateni, ze jsme neustale chodili kolem a nebyli sto v nejake zakotvit. Pud sebezachovy nas nastesti do jedne zavedl a snad jen diky tomu jsme prezili. Uvava vsak nepolevila a tak jsme vahave zamirili po promenade zpet do hotelu, kde se nekteri z nas sesli po chvili u bazenu, do nehoz se vsak nikomu moc nechtelo. Voda byla pekelne studena, jako obcykle voukal celkem cerstvy vitr a slunce uz dalo vicemene sbohem. Nicmene, nevyzkouset bazen v Curium Palace, to je jako nezit, a tak jsem si tam na nejakou tu rymu preci jen zadelal.

Archeologicke intermezzo

Vikend jsme se rozhodli stravit spolecne. Ne sice cele osazenstvo skoleni, ale aspon prazsky a brazilsky tym ze Sao Paula. Dopoledne po snidani jsme se sesli u bazenu a dali hlavy dohromady, abychom vymysleli nas spolecny cil pro sobotu. Nikdo ze zucastnenych se nechtel ujmout vedeni, a tak jsem v sobe nakonec probudil vsechny vudcovske schopnosti, abychom takto nestravili cely den. Autoritativne jsem urcil, ze bychom mohli jet navstivit archeologicky areal ve 20 km vzdalenem Kourionu. Nezodpovezenou otazkou vsak zustal zpusob dopravy, jak se tam dostat. Vzhledem k tomu, ze nas bylo celkem sest, verejna doprava do Kourionu neexistuje a pesky jsme jit nehodlali, rozhodli jsme se pro zmenu pro taxi. Jak jinak, ze? Abychom nemuseli jet vicero auty, pbjednali jsme si taxi mikrobus, ktery nam byl doporucen, jako levnejsi varianta. Museli jsme na nej sice cekat temer tri ctvrte hodiny, nez nas vubec vyzvedl, ale nam to vubec nevadilo. Zkratili jsme si cekani zevlovanim pred hotelem a sezenim v hotelovem baru, aniz bychom si cokoliv objednali. Zkratna nejenom v Cechach se lidi snazi setrit:-)

Internacionalni sestava naseho vyletu (zleva): Keijo (Finsko), Rodrigo (Brazilie), Elisangela (Brazilie), Sven (Nemecko), Ja (Ostrov prince Edvarda), Maruen (Brazilie)...Cekame na taxi.
Kdyz se konecne ridic s taxi dodavkou dostavil, poslusne jsme se naskladali a vyrazili vstric historii. Kolem poledne jsme byli na miste. Ridic nas zavezl az dovnitr "arealu", kde nam dal instrukce, jak se s nim odpoledne mame zase zkontaktovat. Vzali jsme si od nej tedy vizitku s telefonnim cislem a zamavali mu na rozloucenou. Kupodivu po nas nechtel vubec zaplatit za cestu. Asi si byl smrtelne jist, ze se odtamtud nemame jak jinak dostat. A mel pravdu. Jedine, a to dost nebezpecne reseni by bylo ukrast autobus jednotek OSN, ktere asi take vyvezly sve pozorovatele na vylet od tureckych hranic. Nehodlali jsme se spolehat na to, ze jednotky OSN maji zakazano strilet, pokud nekdo nestrili na ne a tak jsme se jednotne rozhodli zustat pokojnymi turisty, kteri si na zpatecni cestu opet najmou taxi.
Vstupne na vykopavky bylo pouze 1 libru na osobu, coz nas vsechny mile prekvapilo. Pozustatky antickeho a rane krestanskeho mesta Kourion bylo moje prvni takto koncentrovane setkani s Antikou, takze jsem ze zacatku lital po pesinkach jako turbo. Po chvili me to ovsem preslo, jelikoz mi bylo desne vedro. Taky jsem zjistil, ze dost pamatek, predevsim mozaik, je umele zlepseno, aby se turistum vice libilo, coz me trochu zklamalo. Ono to vazne pusobi trochu divne, kdyz mate nekolik set let starou mozaiku zasazenou do dva roky stareho betonu. Pak jsem ovsem nad timto nepratrnym pochybenim primhouril oko, abych si zbytecne skarohlidskym pohledem nekazil den. Kolem treti hodiny se z niceho nic zdvojnasobil pocet pamatek. Vyplasene jsem svuj poznatek konzultoval s ostatnimi a k memu prekvapeni mi vsichni do jednoho odpovedeli totozne. Pamatek je dvakrat vic. Jak to, polozili jsme si vzajemne otazku. Odpoved byla prekvapive jednoducha...Silhali jsme hlady... Proto jsme se tedy otocili k vychodu. Ne ze bychom chteli vzyvat nejake slunecni bozstvo, ale chteli jsme odejit pryc, smerem k pobrezi a plazi. Paradoxne jsme tedy zamirili k zapadu, protoze vrata z arealu byly timto smerem. Cestou po silnici k mori jsme potkali roztomilo chaloupku, ktera sice nebyla pernikova, ale zato na sobe mela napis Cafe-restaurant. Zde jsme se rozhodli, ze se nechame trochu vykrmit, abychom meli dostatek energie na zbytek dne. Zde jsem ochutnal dalsi jidlo z rodiny recko-kyperske. Objednal jsem si jidlo s nazvem Aphelia a cekal, co se bude dit. Jidlo pro sportovce to rozhodne nebylo. Jedna se totiz veprove maso varene v tuku a bilem vine. Mastnejsi jidlo je snad uz jenom prdelacka, a proto jsem to musel zapit jednim pivem. Objednal jsem si kyperske Keo. I toto pro me bylo pomerne nova zkusenost. Meli totiz jen lahvove a v menu bylo napsano, ze jedna lahev ma strasidelnou velikost 0,75 litru. Nastesti autor lidelniho listku byl asi pekny vtipalek, a tak znacne prehanel. Nicmene, kdyz cisnik pivo me i nekolika dalsim nakonec prinesl, strach z desne velikeho piva razem opadl. Vzdyt to pivo nebylo zas az tak velike a v lahvi bylo schovano pouhych 0,63 l pivnich tekutin. Asi byla derava sklenice, protoze piti bylo docela rychle pryc, aniz bych ho rozlil. Po jidle jsme se pak jeste vydali k one jiz drive zminovane plazi, abychom se taky konecne mohli pozdravit a pomazlit s morem. Byly docela velke vlny, takze to bylo docela fajn i presto, ze desne foukal vitr a voda se nezdala zrovna nejteplejsi. Holt asi se blizi podzim i ke Kypru. Kdyz uz jsme byli dostatecne vyskakani ve vlnach, zavolali jsme si opet naseho taxika, ktery nas bezpecne odvezl zpet do hotelu. Tam jsme ho pozadali o dva ucty, aby v pripade problemu s proplacenim zustala jedna polovina brazilcum a druha nam. Jedna cesta nas stala 20 liber a zpatecni taky 20, takze jsme byli jakz takz spokojeni.

Chlupata pracka ridice sobotniho taxiku. Nazveme ho treba Petros Nikolaidou:-) Jeho mohutne zlate prsteny na tomto snimku bohuzel tak nevynikly jako ve skutecnosti

Jak dny (ne)utikaji

Dneska mame patek odpoledne, a tak lze bez nejakeho vetsiho prehaneni rici, ze prvni tyden na Kypru mam jiz vicemene uspesne za sebou. Tedy aspon jeho pracovni cast. Skoleni probiha bez vetsi zadrhelu. Izaraelske anglictine lze pomerne dobre rozumet a tak skoro ani neni moc o cem psat. Neni se tedy cemu divit, ze jednou z nejnapinavejsich cinnosti jsou obedy, ktere jsou stale kralovsky bohate a je tezke jim odolat. Nastesti mam pevnou vuli a dokonaly smysl pro sebeovladani se. Jim proto stridme a beru si jen to, co si telo explicitne zada.

Takto se mi podarilo se vyfotit ihned po svem pravidelnem rannim joggingu
Zkratka drzim se pravidla: "Ve zdravem tele zdravy duch".

Ted ale z jineho soudku. Puvodne nam bylo receno, ze dneska, tj. v patek je na Kypru nejaky svatek a tudiz se do prace ani na skoleni nejde. Jake bylo ale nase prekvapeni, kdyz ve ctvrtek kolem 16. hodiny nam bylo oznameno, ze mame prijit i v patek. Jelikoz se vsak tato informace nevztahovala na naseho skolitele, ktery mel s sebou pekne sbaleny kufirek a tesil se jiz na vikend s rodinou v doma v Izraeli, bylo nam receno, ze budeme mit samoskoleni. To spocivalo v tom, ze kazdy z nas jsme byfasovali stoh vytistenych papiru, sluchatka a odkaz na prezentace umistene buhvi kde na siti. Celkem atraktivni program na patecni den. Nase predstavy o turistickem pruzkumu ostrova se razem rozplynuly, resp. odsunuly o jeden den.

Dalsi "zajimavosti" toho dne byla informace, ze pristi tyden nebude skoleni probihat nepretrzite i pres vikend, a proto se konec skoleni protahne o 4 dny. Tj. o 2 vikendy. Jak to tak vypada, nevratim se 4.11., ale az 8.11.

Takze uvidime, co prinese vikend. Snad se konecne podari zazit neco noveho.

Kde to vlastne jsem?

Ted jsem si uvedomil, ze okolnosti se udaly v takove rychlosti, ze jsem ani nestihl nekterym sdelit, kde se vlastne pro nekolik tydnu nachazim. Vezte tedy, ze jsem na skoleni na Kypru v Limassolu v hotelu Curium Palace a na skoleni dojizdim denne pres pul mesta do skoliciho centra v Maritime Center a budu se zde s nejvetsi pravdepodobnosti vyskytovat az do soboty rano 4.11.2006, kdy bych se mel konecne vratit domu snad na delsi dobu nez jen 2 dny.

Jak se zije na skoleni

Dny na Kypru jsou zatim velice stejne, druhy jako treti. Rano se sejdeme u recepce a pak pokracujeme k bazenu na snidani. Musim rict, ze takove ranni snidani u bazenu, kdyz Vam uz do zad pere slunicko neni uplne nejhorsi a dodava tak pocit, ze ten den snad k necemu bude. Pri prichodu se vzdy letmo pozdravime s nasimi brazilskymi kolegy, kteri jsou pri snidani vzdy rychlejsi, takze se jen mijime. Musim rici, ze komunikace s nimi je vzdy takovy balzam na me ego, ponevadz jejich anglictina je o poznani horsi nez nase, a tak jsem rad, ze nejsem nejhorsi na svete. Neni vsak divu, ponevadz me lingvisticke znalosti se zlepsuji ze dne na den:-) Snidane jako takova zas az takovy prinos neni, protoze co se tyce slozeni, je asi tak na 98% kopii snidane v Londyne, tj. parecky jsou trochu jine. Po snidani nasleduje vzdy cesta taxikem do skoliciho centra. Taxikari jsou zde velice pritulni, a tak nam vzdy nabizeji kurivo na cestu, coz pokazde zdvorile odmitame. Skoleni probiha celkem pohodove, skolitel je celkem vesela kopa, proto se nam snazi svuj vyklad zatraktivnit obcas nejakou tou veselou prihodou. Nikdo se vetsinou ani nezasmeje. Mozna to bude proto, ze mame vsichni odlisny smysl pro humor nebo to zkratka neni vubec vtipne. Vsak to znate, jak se nekteri lide snazi za kazdou cenu byt vtipni, ale moc jim to nejde.
Den je samozrejme prospikovan obcasnymi prestavkami, z nichz nejvetsi je samozrejme obedova. K nasemu milemu prekvapeni zde mame obedy zadarmo, na coz jsme hnedka prvni den prisli jen nahodou, kdyz jsme tajne sledovali, kam smeruji tamejsi zamestnanci. Tento pruzkum nas dovedl az do vedlejsi budovy, kde jsme se upsali do bloku navstev, za coz jsme byli odmeneni kuponem na obed. Obedy probihaji takovym bufetoidnim zpusobem, kdy si kazdy nanda na talire a misky, co a v jakem mnozstvi mu hrdlo raci. Jidla jsou prizpusobena ponejvice Indicko-Kyperskemu jidelnicku, takze na vyber je nepreberne mnozstvi hodne palivych a jeste vice palivych jidel. Existuji samozrejme i nepalive vyjimky pro zhyckane vychodoevropany, ale clovek musi hodne patrat. Dale je k dispozici polivko-bar a salat-bar. Na tomto miste by se sluselo vyzdvihnout nasledujici drobnost. Kazde jidlo obsahuje pomerne dost zeleniny, na coz si clovek musi pomerne rychle zvyknout. Muze se ovsem napriklad vyskytnout i situace, kdy si nic netusic pochutnavate na kureti s citronovou/limetkovou omackou cili sosikem:-) a s jasminovou ryzi a krasne si pochutnavate. Avsak z niceho nic na vas z kurete vykoukne obrovsky kus rajcete, ktere by tam rajsky nejedlik rozhodne necekal, coz je tedy ohromny podraz. Holt, nebezpeci ceka na kazdem rohu, resp. soustu:-) K jidlu si samozrejme smite dat i piti, ktere tece opet v neomezenem mnozstvi z automatu firmy Coca-cola a je mozno si vybrat temer z celeho jejich portfolia napoju. Jedinou nevyhodou teto vykrmny je to, ze jakmile jednou od korytek odejdete, bez dalsiho kuponu Vas tam uz nikdo nevpusti. Takze si nikdo napriklad nesmi zapomenout piti, pribor nebo treba talir:-).

Jak se taky da cestovat na Kypr. (Kypr den 1.)

Cesta na Kypr zacala pomerne nevinne. Check-In, pasova kontrola, cekani u Gatu, odlet. Az do Amsterdamu probihalo vse jako na dratkach. Jenze ouvej... Na prestup nam byl vymeren cas pouze 45 minut, coz se ukazalo by kritickym, prestoze jsme z Prahy prileteli na cas. Amsterodamske letiske je pekelne dlouhe a tak neni divu, ze jsme k checkIn-u pro navazne palubni vstupenky dozazili az po nekolika minutach. Jakmile jsme dorazili k prekazkam, uvideli jsme takoveho maleho lidskeho hada, jak si to tak lezi pred prepazkami. Vedouc, ze casu nemame nazbyt, prosili jsme ostatni cekajici, zda-li by nas nepustili pred sebe, jelikoz nase letadlo odleta za kratkou dobu. Takto se nam podarilo procpat se asi do poloviny fronty, nez jsme narazili na tezky odpor pri pokusech o dalsi postup a dobiti dalsi koty. Ve 14:59 jsme se konecne procpali az k prepazce. Tam se na nas urtpne usmivala operatorka v barvach KLM a sdelila nam tu uzasnou novinu, ze nase letadlo prave odstartovalo bez nas. Nahle nas cas prestal tlacit. Meli jsme najednou spoustu casu. Pani za jinou prepazkou nam ucastne sdelila, ze kdyz cloveku hori koudel u zadku, ma zkusit jit primo ke gate-u a mozna ho odbavi primo tam. No a kdo to mel sakra predem vedet? Kupodivu jsme zachovali celkem chladnou hlavu a snazili se situaci racionalne vyresit alternativne. Po notne chvili hledani jsme konecne nasli prepazku spolecnosti Cyprus Airways. Jenze ouha, v nedeli tam nikdo nebyl a ani na telefonnich cislech, ktera byla uvedena na cedulce, se nikdo nehlasil. Rozhodli jsme se tedy zavolat na volne cislo (0800) nasi cestovni emergency. Chteli jsme vyuzit sluzeb mistnich telefonnich automatu, protoze jsme si nebyli jisti, zda z mobilu pres roaming bude hovor opravdu zdarma. Telefonni automaty nas vsak tvrdohlave odmitaly, az jsme se tedy byli radeji zeptat, jak se mame na nase cislo dovolat. Pani na informacich se na nas shovivave usmala, protoze se domnivala, ze kazde male dite z materske skoly vi, ze 0800 linky lze volat pouze z cervenych telefonnich automatu a ne ze zelenych, z kterych jsme se snazili volat my. Dobrosrdecne nam ovsem poradila, kde takovy pristroj nalezneme, a tak jsme se tam vydali. Pote, co se nam konecne podarilo dovolat a vysvetlili jsme nasi situaci a zadali sve pozadavky, rozhodli jsme se zaroven paralelne k tomu vysondovat, jake mame sance. Zkusili jsme asi tam pul milionu spolecnosti, ktere by nam mohly prodat listky na jine spojeni do Larnacy, ale bypadalo to marne. Vsechny lety ten den se zdaly byt plne. Zkouseli jsme spojeni zpet do Prahy, let pred Atheny, Budapest, Milano, Frankfurt, ale marne. Nakonec nam u Lufthansy poradili, ze mame zkusit prepazku BMI. Pry maji mozna volnou kapacitu spojeni pres Londyn. Nahodili jsme udicku a ryba zabrala. Jeste jednou jsme se propojili telefonicky s Izraelem, abychom si nechali odsouhlasit, zda se za cenu lehce pres 1200 Eur za osobu smime prepravit na Kypr. Povoleni bylo udeleno, a tak jsme letenky zakoupili. Presneji receno, zakoupil jsem je vsechny tri ja, jelikoz kreditky mych kolegu Svena a Keija nemaji tak vysoky limit, protoze jim taktez jako me v Londyne firemni kreditka jeste nebyla dorucena. Zaplatil jsem tedy temer 3700 eur za nahradni letenky (a ted mi zbyva nez verit, ze se zpetnym prouctovanim nebude moc veliky problem). V 19:25 jsem pak tedy nasedli na nas dalsi let smerem Londyn Heathrow a cca po 50 minutach jsem tam i pristali. Do dalsiho letu nam zbyvalo jeste vice nez 2 hodiny, a tak jsme pro procviceni nasich zaludku zavitali do Burger Kingu, abychom se neceho najedli, protoze BMI na svych palubach nic zadarmo nedava. Ve 22:15 nas konecne pohltily utroby Airbusu A330. Doposud nejvetsiho letadla, jakym jsem kdy letel. Jak asi musi byt veliky A380? K nasemu poteseni jsme meli na nasledujici, temer petihodinovy let, mista v bussiness class, coz se naramne hodilo. Kresla jsou mnohem vetsi, jidlo umerne k tomu, deka, polstarek, osobni televizka, sluchatka, zkratka luxus. Postel to sice nebyla, ale aspon jsem si nemusel mackat kolena v nedostatku prostoru. V krasnych pet hodin rano jsme se ocitli na letisti v Larnace. Prosli jsme pasovou kontrolou a vstoupili do priletove haly. Vsichni jsme byli presvedceni, ze nase zavazadla jsou jiz definitivne ztracena nekde v tajemnych Amsterodamskych ulickach, a tak jsme ocima litali po vsech moznych napisech, ktere by oznacovaly okenko pro reklamaci nedorucenych zavazadel. Jake vsak bylo nase prekvapeni, kdyz uprostred haly na hromade lezelo na hromade asi pet kufru, z nich tri byly nase. Jake to vesele shledani. Malem jsme se radosti chytli za ruce a zacali kolem nalezenych kufru tancovat kolo-kolo-mlynsky. Kdyz jsme se opet zacali ovladat, omluvili jsme se nasim zavazadlum za to, ze musely stravit 7 hodin samotinke, ubrecene a opustene na spinave podlaze Larnackeho letiste. Pak uz jsme si jen vzali taxi do Limassolu a kratce po seste rano jsme se ubytovali.

Londyn den 16.

Streda, den meho otouzebne ocekavaneho navratu do ceskych luhu a haju. Po 16 dnech konecne pojedu do koncin, kde kazdy normalni ridic jezdi vpravo:-) Rano po snidani jsem popadl kufr a s kartou ode dveri jsem zamiril na recepci, abych se odhlasil a zaplatit za hotel a ostatni sluzby, kterych jsem zde vyuzil. Trochu jsem se obaval uctu, aby mi to moje firemni karta akceptovala, ale obavy byly zbytecne. Oddeleni sluzebnich cest za me hotel jiz zaplatilo, takze na me zbyvaly jen dodatkove sluzby. Nekonalo se onech cca 2600 liber, tj. neco malo pres 100000 Kc, ale jen 17,49 za internet a pradelnu. Abych se nemusel do prace posledni den trmacet pesky ci autobusem, zamaval jsem si na taxik. Az jsem se divil, jak snadno si clovek na neco takoveho privykne. Jeste pred par tydny jsem mel z jizdy taxikem celkem hruzu, ale ted uz jsem uplny taxikovy profesional. Alespon v Londyne:-) Posledni den v praci nijak nevybocoval ze zabehnuteho stereotypu, a tak jsem si ho hodlal alespon trochu ozvlastnit obedem. S ostatnimi kolegy z Cech jsme zasli do nedalekeko podniku s vystiznym nazvem EAT. Tak jsem si dal krome obvykleho sendvice ci bagety i polevku. Poprve i naposledy. Mel jsem na polevku celkem chut a tou chuti jsem se nechal ponekud unest. U okolnich lidi jsem videl, ze si nesou takovy krasny vyvarek a na nej se mi prave sbihaly sliny. Zpetne nevim, zda jsem tak silne slinil nebo proc jsem nedaval vetsi pozor. Pri obednavce jsem videl v nabidce pouze polevku s nazvem mrkev a zazvor. Zadnou jinou. Tak jsem nad tim moc dal nepremyslel a tuto polevku zakoupil. Jake prekvapeni se ovsem nekonalo. Do rukou se mi dostala porce podezrele oranzove tekutiny. Az vzapeti jsem si vsiml, ze v nabidce existuje i radek nesouci napis hovezi vyvar. Na zlomek vteriny jsem zatouzil svou polevku vratit ci vymenit, ale pak jsem si rekl: No co, zkusit se ma vsechno. A tak jsem se s chuti pustil do mile zlate zazvorovo-mrkvove polevky. Ne, ze by byla nejak odporna, ale vynikajici by se o ni taky zrovna rict nemohlo. Navic byla desne horka, takze behem prvnich tri soust mi malem zacaly oparene kusy jazyka spontanne odpadavat:-) Polevku jsem kupodivu snedl celou a v kucharske soutezi bych ji ohodnotil dvema hvezdickami z peti.
Kolem jsem se jiz s Farringdonskou kancelari rozloucil a vydal se smer letiste. Pesky jsem dosel cca 200 metru do stanice Farringdon Station, odkud jsem se metrem presunul do Liverpool Street a zde zakoupil za 15 liber listek na letiste. Po 16. hodine jsem dorazil na Stansted a vzhledem k tomu, ze odbavovaci prepazka jiz byla otevrena, postavil jsem se do fronty. Jakmile jsem se ocitl pred prepazkou, cekalo na me zajimave, ponekud vsak neprijemne prekvapeni. Protoze moje zmena rezervace probehla na posledni chvili, nic jeste o me ucasti nevedeli. Vykazali me tedy od checkIn-u a musel jsem si zalezitost vyridit u prodeje letenek. Zde si me udaje overili a uznali, ze v jejich systemu neni zmena jeste provedena a tak jsme volali na CSA do Prahy nebo kam, aby se cela zalezitost urovnala. Nakonec se tak i stalo. Mohl jsem letet, ovsem s tou podminkou, ze zaplatim poplatek 3000 Kc za vyssi tridu. Misto Travel class jsem mel letet v Bussiness class. No co, rekl jsem si, firemni karta snese vsechno. Po deseti minutach, ktere byly potreba na to, aby se zmeny promitly do rezervacniho systemu, jsem podruhe zkusil stesti u checkIn-u. Tentokrat uspesne. Byl jsem ovsem varovan, ze se na palubu nesmi brat zadne tekutiny z vnejsiho sveta, a tak jsem a) do sebe musel rychle kopnout pullitrovku koly nebo b) ji vyhodit. Zvolil jsem moznost a). Dalsi neprijemne prekvapeni na sebe nedalo dlouho cekat. A tou byla delka fronty pred bezpecnostni prohlidkou. Ve vronte jsem stravil radove nekolik desitek minut. Neodvazuji se odhadovat kolik. Kluci londynsky berou hrozbu terorismu delkem vazne a tak bylo mozne porozovat, jak jsou na letisti plne kose pretekajici vyhozenymi deodoranty, plnymi lahvemi s alkoholem I nealko, nuzky, masti, propisky, jeleni loje a spousta dalsich predmetu o kterych jsem si driv ani nepomyslel, ze by mohly byt nebezpecne. Jak si tak stojim v teho fronte, tak jsem si uvedomil, ze jsem si rano dal sve prazske klice misto do kufru do batuzku, a ze na nich mam jako privesek takovy maly nozicek s cepeli slouhou asi 2 cm. Chvili jsem se rozhodoval, zda-li to mam nejak resit nebo delat jako ze nic. Vzhledem k tomu, ze jsem si po dalsich nekolika minutach uvedomil, ze mam v batuzku jeste labello a krem na opary, rozhodl jsem se, ze to proste risknu a pripadne, ze se to ostraze nebude libit, se chytnu za hlavu a budu delat, ze jsem zapomnel (coz by byla pravda) a veci vyhodim. Kdyz jsem postoupil az k majestatnimu rentgenu, automaticky jsem si jiz sundal i pasek jednou rukou, ponevadz druhou jsem si pridrzoval kalhoty. Nastesti jsem mel jine, nez pri ceste z Prahy, takze vliv gravitace se nekonal. V rentgenu se mym vecem opet docela libilo, tak se jako obvykle projely smerem tam a pak zpet a zase tam. Nestihl jsem vsak ani znervoznit kvuli klicum ani masticce, protoze me zacal prohledavat clen ostrahy. Bral to opravdu detailne, takze si sahnul opravdu vsude…Ano, i tam:-)…Nakonec jsem mu musel ukazat i podrazky bot, coz pro me byla novinka. Urcite to bylo kvuli tomu, ze tam meli koberec a nechteli, aby jim nahodou nekdo s lejnem na podrazce usponil podlahu. Bylo to dobre, zadne znecisteni nehrozilo a ani muj batuzek i se zakazanymi vecmi prosel bez problemu. Byl jsem rad, ale na druhou stranu jsem si uvedomil, ze zadna kontrola neni 100%, a tak i nekalym zivlum stale zustava sance na to, propasovat neco nedobreho do letadla, napriklad ptaci chripku. Po pruchodu bezpecnostnim systemem, jsem se zaradil do dalsi bezpecnostni fornty. V teto se rentgenovaly boty. Nastesti me a jeste dalsim dvema lidem pokynula, ze ja skenovat boty nemusim, a tak jsem byl rad. Nevim sice proc, ale nepatral jsem po tom. Pak uz jsem nastesti zadnymi procedurami prochazet nemusel a tak jsem vyckal az do okamziku, kdy jsme byli vpusteni na palubu. Aby vsak nebylo vsem trampotam konec, nebyl nas odlet uplne nejhladsi. Nejprve jsme cekali asi na 11 opozdilcu, kteri se pravdepodobne zdrzeli v nektere z front. Kdyz uz jsme odjizdeli na ranvej, z niceho nic jsme zastavili a cekali cca pul hodiny. Po ctvrt hodine k nam promluvil kapitan a sdelil nam, ze z neznamych duvodu byly pozastaveny vsechny lety z londynske oblasti smer Evropa. Dodatecne jsem zjistil, ze to bylo kvuli tomu, ze nekde v New Yorku nebo kde, narazilo letadlo do budovy a zjistovalo se, zda to nebyl teroristicky utok. Musim rict, ze prestoze jsem v letadle nemel vubec zadne informace o tom, ze by se neco mimoradneho delo, neustale jsem pozoroval jedineho arabsky vypadajiciho cloveka. Byl jsem pripraven k hrdinskym cinum, ale nastesti toho nebylo treba a 5 minut pred desatou jsem konecne pristal v Praze. Tak takova byla moje cesta do Londyna.

Londyn den 15.

Muj predposledni den v Londyne neprinesl nic noveho, co se tyce prace. Krom toho, ze jsem den nestravil v East Croydonu. Z meho pohledu byl den z hlediska naplne opet ponekud rozpacity. Za cely den jsme si byli popovidat s jednim indickym chlapikem do budovy BT v Baynard House, ale to bylo asi tak vse. Uznavam, ze s blizicim se odletem jse sice jiz trochu rezignoval na to, abych se nejak premrstene angazoval, nicmene za naprostou pasivitu by me tezko mohl nekdo osocovat.
Po praci jsem si zasel koupit jidlo a na rozlouceni s Anglii jsem si k jidlu koupil plechovku Cider-u. Poprve i naposledy. Cider je neco mezi pivem a mostem a sila tohoto napoje je ponekud necekana. 8,5% alkoholu se nezapre, a tak jsem byl vecer pri baleni kufru ponekud usmevavejsi nez za normalnich okolnosti.

Londyn den 14.

Se zacatkem noveho tydne prislo velike prekvapeni. Obdrzel jsem mail, jeho cilem me bylo informovat, ze bych mel pristi pondeli, tj. 16.10. jet na tritydenni skoleni na Kypr namisto do Izraele. Byla mi sice polozena otazka, zda proti tomu neco mam, ale nemohl jsem se ubranit dojmu, ze se jedna spise o recnickou otazku. Nicmene me vyhrady tykajici se frekvence, delky a vcasnosti predchoziho oznameni byly vyslyseny alespon v tom smyslu, ze jsem mozna dosahl toho, ze nebudu v Cechach jen jediny vikend. O dlouhem navratu domu vsak taky nemohla byt rec. Jedine, ceho se mi snad podarilo dosahnout je drivejsi navrat domu, tj nemisto puvodne planovaneho patku 13. bych mel letet jiz ve stredu 11. Uvidime, jak to vsechno nakonec dopadne. Radost z toho nemam, prestoze jsem na Kypru jeste nikdy nebyl a skoleni potrebuju. Jestli mam v Amdocs nejak fungovat. Par dni navic v domacim prostredi bych opravdu uvital.

Londyn den 13.

Na zacatku me druhe londynske nedele jsem byl jiz ponekud bezradny, na jake zajimave misto se jeste podivat. Nebyl jsem schopen prijit na zadne dalsi zajimave muzeum, ktere bych chtel navstivit a uprimne receno, se citim jiz muzealne presycen.
Proto jsem velice s povdekem privital navrh zajet se podivat na Stonehenge. Vzhledem k tomu, ze jsem netusil, kde by se mel Stonehenge presne nachazet, vlozil jsem svuj osud docasne do rukou Sergeje, ktery si zjistil potrebne informace. Kolem desate jsme se sesli pred hotelem v totozne sestave jako predesleho dne a zamirili do metra na King’s Cross, abychom se nejak dopravili na nadrazi Waterloo. Po chvili pobihani v jednotlivych spojovacich chodbach jako stado zmatenych japoncu (kazdy jsme meli jeden fotacek), jsme dorazili na to spravne nastupiste trasy Piccadilly Line, odkud jsme odjeli do Leicester Square, kde jsme presedlali na Northern Line, ktera na jiz dovezla do pozadovane Waterloo Station. Tam jsme se ihned postavili do fronty na listky a cekali, az na nas prijde rada. Abych si zkratil cekani, cetl jsem si plakaty a informace vyvesene kolem dokola a na jednom dokonce objevil, ze muzeme cestovat se slevou jako skupina, coz jsme nakonec i udelali. Zpatecni jizdenka do Salisbury pak vysla na 11,40 coz je oproti normalni zpatecni za vice nez 25 docela rozdil. Vlak nam mel jet ve ctvrt na jednu, takze jsme meli celkem dost casu. Kdyz se jiz priblizila dvanacta hodina, zacalo nam byt jiz trochu divne, ze jeste na informacnich tabulich neni v pozadovany cas zadna zminka o nasem spoji. Ve 12:04 jsme se tedy sli pro jistotu zeptat, na vhodny spoj a dozvedeli se ze v 12:05 odjizdi z 16. nastupiste vlak, kterym mame jet do Basingstoke a tam prestoupit. Dali jsme se tedy na lehky trysk. Kdyz jsme dobehli na nastupiste, videli jsme jiz, jak se jiz zaviraji vsechny dvere a vlak pomalu dava do pohybu. Ja to ale nevzdal! Bezel jsem dal a urychlene stiskl ovladaci tlacitko dveri. Kupodivu se dvere otevrely a pruvodci nebo vypravci nebo kdo to byl, dal jeste pokyn, aby vlak jeste par vterin pockal, abychom stihli nastoupit. Povedlo se. Ovsem jakmile jsme se ocitli ve vlaku a ten se rozjel, vsemi nami projela jakasi neurcita obava. Jsme vubec ve spravnem vlaku? Vzdyt se nikdo z nas ani nestacil presvedcit. Prestoze si nikdo z nas nebyl jist, mavli jsme nad tim rukou a rekli si, ze prinejhorsim dojedeme nekam jinam. Jak tak cesta ubihala, nejistota nas vsak neopoustela. Vlak stale nechtel nikde zastavit, a my tak poradne nemohli zkontrolovat, zda se pohybujeme nasim vytycenym smerem. Po cca 50 minutach jsme meli prestupovat, ale i kdyz doba davno minula, vlak si to stale umanute hnal kupredu. Po hodine a dvaceti minutach vlak konecne zastavil a my zjistili, ze kupodivu i ve spravne stanici, a ze mame jen solidni zpozdeni. V Basingstoke jsme si pockali par minut na pripoj a pred treti hodinou se ocitli v Salisbury. Tam jsme za 6.90 zakoupili zpatecni jizdenku ke Stonehenge, kam jsme dorazili pet minut pred pul ctvrtou. U pokladny nas obrali o dalsich par liber, ale na oplatku jsme si mohli vzit mluvici tycko-ovladac s vykladem v ruznych jazycich. Verze v cestine kupodivu nebyla, tak jsem se musel spokojit s japonstinou.

Nase sestava pred Stonehengeskymi kameny
Vsichni jsme meli na pameti, ze autobus odjizdi zpatky v 16:05, tak jsme neustale po ocku sledovali cas. Kdyz uz jsme meli kamenne ruiny vyfocene temer ze vsech stran, zahledli jsme, jak nas autobus prave odjizdi. Bylo zrovna 16:06 a dalsi spoj mel jet az o hodinu pozdeji. Zbytek prohlidky jsme absolvovali v mnohem detailnejsim rezimu, abychom tak zabili co nejvice casu. Vzhledem k tomu, ze bylo venku velice vetrno a chladno, dlouho jsme to vsak nevydrzeli a presunuli se kazdy svym tempem do prodejny suvenyru, kde bylo pekne teploucko. Aby se delikt s autobusem jiz nemohl opakovat, nasedli jsme dovnitr radeji s desetiminutovym predstihem. Zpet do Salisbury jsme se dostali presne ve chvili, kdy jsme stihli pohled na posledni vagon vlaku do Londyna, jak opousti nadrazi. Opet jsme meli hodinovy prostoj, ktery jsme vyuzili k rychle navsteve centra mesta a mistni katedraly.

Ja a kracejici madona pred Salisburskou katedralou
Cestou zpet na nadrazi jsme si vsichni v mistnim fast-foodu zakoupili porci fish&chips, kterou jsme jako na rozkaz pak vsichni naraz rozbalili ve vlaku a zacali konzumovat. Takove smazene jidlo je celkem aromaticke, a tak neni divu, ze behem par minut jsme tim zavoneli/zasmradili cely vagon, coz nekteri nevinni spolucestujici nelibe nesli. Nas to vsak vubec nemohlo odradit. Muzu-li mluvit za sebe, tak nebyt obcasneho drncani a nekolika malo kosti, ktere hrozily zapichnutim, ja jsem si ve vlaku uz dlouho takhle nepochutnal.:-) Do Waterloo jsme dorazili tusim nacas, ve 20:27. Pak uz nasledovala jenom prima cesta metrem na Euston, par set metru pesky do hotelu a nakonec uz jen hura do hajan:-).

Londyn den 12.

Vikend byl zahajen ve znameni utuzovani kolektivu. Rano jsem po snidani potkal Slava, ktery se nenapadne zeptal, kam mam namireno, zjevne s umyslem se pripojit. Sdelil jsem mu tedy svuj plan a svolil s tim, abychom utvorili vyletni skupinu. Behem patnacti minut se nase dvouclenna skupina rozsirila na ctyrclennou, ponevadz o hromadny vylet projevil zajem i Sergej s Dmitijem. Jediny, koho jsme vynechali byl David, ktery mel pro zmenu i v sobotu namireno do prace. Pote co jsme se vsichni zmineni ucastnici sesli pred hotelem, byla nadhozena otazka, kam se tedy vubec vydame. Vsichni byli celkem silne nerozhodni, cehoz jsem ve zlomku vteriny vyuzil. Jiz drive jsem koketoval s myslenkou navstivit muzeum vedy v casti Londyna zvane South Kensington. Jelikoz nas bylo celkem dost a ja ani Slavo jsme nemeli casovou jizdenku na metro a mezi nami byli taci, kteri odmitali prekonavat jiste vzdalenosti po svych, byl odsouhlasen jako dopravni prostredek pravy londynsky taxik, cemuz jsem se rozhodne nebranil, ponevadz jsem jim jeste nikdy nejel. Spontanne jsme tedy na kraji chodniku zacali provadet jakousi rozcvicku. Mavali jsme rukama, abychom se rozhybali a behem deseti vterin u kraje silnice zastavil prazdny taxik. Nasedli jsme a zahlasili cilove misto. V muzeu jsme se nejprve snazili drzet vicemene pohromade, ale hned po shlednuti exponatu v druhe navstivene mistnosti se nam podarilo rozdelit na dve skupiny v pomeru 3:1. Pocetne nejslabsi skupinu tvoril Dmitrij, ktery si zkratka nedal rict a i pozdeji, kdyz jsme se s nim opet setkali byl takzvane neukocirovatelny. Londynske Science and Natural History Museum je podobne jako nektera jina zdejsi muzea pomerne rozsahle, ale nektere expozice na me pusobily ponekud neusporadanym, chaotickym dojmem. Napriklad v jedne hale hned ze zacatku prohlidky byly pohromade lokomotivy, auta, tiskarska rotacka, superpocitac Cray-1, lode, model DNA, hodiny merici cas do roku 99999 a ceskoslovenske plakaty oslavujici 1. kosmonautku sveta Tereskovovou.

Obecne bylo v celem muzeu od kazdeho trochu, ale vetsinou nic nebylo detailne zpracovano. Abych rekl pravdu, byl jsem z celkove urovne dost zklaman. Zatim nejslabsi muzeum, ktere jsem v Londyne behem sveho pobytu videl (zevnitr). Ale abych nebyl zase az tak uplne kriticky, oddeleni nazvane Who am I, me doslova uchvatilo. Mozna i z duvodu, ze bylo kupodivu urceno predevsim detem. To bylo patrne jiz na prvni dojem, protoze u nekterych atrakci jsme museli dokonce klecet na zemi, abychom na ne vubec dosahli. Jednalo se o nekolik, prevazne multimedialnich a audio-video-percepcnich aplikaci, ktere se snazily demonstrovat vliv prostredi na vnimani cloveka, funkci a vyuziti v praxi nekterych rysu cloveka. Prijemnou moznosti je vysledky nekterych atrakci si poslat na svuj e-mail, cehoz jsem samozrejme nekolikrat vyuzil. (Pozn.: Doposud mi zadne emaily z muzea neprisly…A ja se tak tesil na sve oko:-( ) Nekolik prikladu za vsechny. Divate se do monitoru, ktery vas nabada k tomu, abyste si snazili uvedomit, jake pocity to ve vas vzbudi. Strcite ruku do otvoru, v nemz je objekt ne nepodobny lejnu (nastesti to nespinilo ani nezapachalo). To ovsem nevidite. Jakmile se objektu dotknete, ozve se prdnuti a splachnuti zachodu, coz jednoznacne vede u kazdeho cloveka k asociaci, jak prave jede na kole, ze:-) Jine atrakce Vas naopak testuji. Napriklad pamet. Zde se Vam na par vterin ukaze obraz nejake zname osobnosti a Vasim ukolem je pak behem 90 vterin podobu rekonstruovat, tak jak jste si ji zapamatovali. Napriklad ja jsem si Mr. Beana zapamatoval na 51%. Jina atrakce Vam demonstruje unikatnost ocni rohovky, pricemz Vase oko vyfoti, zamicha s ostatnima ocima, ktere ma program kdispozici a Vasim ukolem je sve vlastni oko poznat mezi ostatnimi. Nebo morfing obliceje, ktery podle nekterych kriterii typu vek, rasa, pohlavi zobrazuje, jak byste vypadali, pokud byste byli muz, zena, super-muz ci super-zena.
Po prohlidce muzea jsme se pomerne dlouho zdrzeli v obchudku se suvenyry, protoze jsme vsichni do jednoho dlouho bojovali sami se sebou, abychom se udrzeli a nekoupili si kazdou blbost z jejich nabidky.
Po odchodu z muzea jsme se presunuli do metra cili Tube. Ti z nas, kteri jeste do te doby nebyli vlastniky casove jizdenky Oyster alias ustrice, se jimi stali. Vcetne me. Podlehl jsem argumentum, ze koupit si 7 denni jizdenku na metro autousy i vlaky uvnitr zony 1, 2 se proste vyplati. Jednak Vam to usetri cas pri stani ve frontach na listky a jednak si muzete jezdit jak se Vam zlibi. Na me ovsem nejvice zapusobil argument, ze to nakonec Amdocs proplati. Tam mi pak tech 22,8 liber nebylo ani lito. Po uspesnem nakupu jsme se presunuli povestnym metrem do stanice Embankment. Uprimne receno, londynske metro se neda s tim prazskym vubec srovnavat. Mnohem hustejsi sit linek, mnohem vetsi teplo (vedro) v chodbach i samotnych vozech a predevsim mnohem vetsi neporadek. Ostatne ten je v Londyne vsudypritomny. Dokonce i mysi tam behaji v kolejisti. Co me ovsem prekvapilo v metru nejvice, je vyska tunelu a tim padem i samotnych vozu. Na nekterych trasach jsou vozy tak nizke, ze pokud nestojim vyslovene ve stredu soupravy, tak se nenarovnam, protoze mi k narovnani schazi minimalne 10 cm.
Ve stanici Embankment jsme tedy vysli opet na zemsky povrch a pokracovali dale pesky. Nekteri z nas byli/jsou v Londyne poprve, takze jsem s nimi opet prosel takove ty nejznamejsi architektonicke pamatky a pozoruhodnosti centra Londyna. Londynske oko, Big Ben, Buckinghamsky palac, Kasarna jizdni straze, Green Park, atp. No a v osm jsem byl v hotelu jako na koni.
Vecer jsem pak jeste vyzkousel tajny tip, kterym byla bezpecnostni dira v hotelove siti, diky niz se Skype klient dokaze zadarmo pripojit k siti. Toho jsem samozrejme nemohl nevyuzit:-) Hop a skok a cca ctyrhodinovy chat a hovor s Radulkou byl na svete. Ted uz jenom doufam, ze si toho zadny admin nevsimne a ponecha tuto diru pristupnou alespon do pristiho patku.

Londyn den 11.

Konecne patek. (6.10.) Rano si to oproti predchzim dnum razime do Farringdon Street. Od deseti jdeme na snidano-mitink. Neni kam spechat, a tak vyrazime az v devet hodin, ale stejne jsme na miste brzy. Debatujeme spolecne na tema (ne)Indie. Oproti vcerejsku zadna zmena. Po mitinku jedeme opet do Croydonu a do kancelare dorazime az po jedne hodine. Opravdu krasne nacaty den. Do konce pracovni doby se nas uz ani nikdo nepokousi kontaktovat s tim, ze by bylo potreba neco delat. Naprosto zabity den. Po praci vecere a supky rychle do hotelu. S napetim ocekavam, jak dopadl muj prvni pokus s pradelnou. Vcera jsem se totiz rozhodl vyuzit hotelove pradelny a tak jsem zvedav, jestli pet paru mych ponozek bude uspesne vypranych, ci zda jsem je ve ctvrtek rano videl naposledy. Nervozne rozrazim dvere pokoje a…nic. S brekem usedam na okraj postele a kapesnikem nestiham otirat slzy…Chudery ponozticky. Pote co jsem se chlapsky vzchopil, odlozil jsem sve svrsky a uvelebil se jen tak v ‘nedbalkach’. Sotva jsem se vsak triadvacetkrat nadechl a dvaadvacetkrat vydechl, rozezvucely se dvere klepanim. Hbite jsem vyskocil a dopadl tesne u dveri, tak abych akorat svym ockem koukl do spehyrky. Tam stala osoba v hotelove uniforme. Pod tlakem silene paniky jsem zacal zmatene pobihat po pokoji, jako kdyz se Mr. Bean chce nekam urychlene schovat, pokousejic urychlene vymyslet, ktere svrsky na sebe co nejrychleji hodit, abych mohl dostatecne dustojne otevrit klepajici(mu). Tento problem, jsem v mziku kulisacky vyresil a uz jsem otviral dvere. Za nimi stala pani a v rukou drzela velikou krabici. “Asi jsem byl hodny, a tak mi nese zastupkyne hoteloveho personalu bombonieru”, pomyslel jsem si a s usmevem darek prevzal. Jake bylo vsak moje prekvapeni, kdyz jsem zjistil, ze se nejedna o krabici pretekajici sladkostmi, ale o krabici s mymi ponozkami. Radosti z necekaneho setkani jsem pritiskl sve cerstve vyprane vonave ponozky k nosu. Hmm, voni:-) Bodejt by ne, kdyz se jejich vypranim minimalne zdvojnasobila jejich hodnota. Nevim jak casto rozmazlujete sve ponozky pranim jednoho kazdeho paru za 2,50 libry. I v pripade, ze nezapocitam zadnou amortizaci ponozky vlivem bezneho noseni, stale mi vychazi, ze toto jedno vyprani odpovida dvojnasobku jejich hodnoty. Jeste, ze to firma proplati, jinak bych si je musel nechat zaramovat, abych si je mohl povesit na zed, jako pamatku na neco, co uz se nebude nikdy opakovat.

Londyn den 10.

Ctvrtek zacal ve znameni anonymniho telefonatu. Presne v 6:00, tj. uprostred noci se vedle me rozeznel telefon. Rozumejte pevna linka. Vytrzen ze sna, ktery si sice nepamatuju, jsem se snazil uvedomit jak se jmenuju a taky osvezit spoustu znalosti nabytych behem studia zakladni skole, pro pripad, ze by se me nekdo zeptal, napr. na vyjmenovana slova ci malou nasobilku. Situace vsak byla jina. Ozval jsem se poslusne do telefonu a snazil se zachovat dekorum i pres nekrestansky zpusob probuzeni. Chvili jsem rozespale mrucel do sluchatka, na druhe strane hrobove ticho. Nakonec se ozvalo neco ve smyslu: (volny preklad z anglictiny, tak jak jsem byl schopen brzo rano vnimat rozdily mezi jazyky) “Tak ti teda volam….z telefonni budky…” Rozhovor jsem ukoncil hlasitym vydechnutim a zavesenim aparatu. Na vic jsem se nezmohl. Matne si vybavuji, ze nekde uprostred kosateho rozhovoru probehla jeste nejaka jednosmerna komunikace, ale jeji obsah si prave vubec nepamatuji. A v tom jsem posleze vyhmatl kamen urazu. Kdyz jsem byl takto nemilosrdne vytrzen ze sparu snovych vil, nebyl jsem jiz schopen znovu zabrat, nybrz pocal jsem divoce premyslet, co se mi to vlastne prihodilo. Celkem bych to shrnul do 4 variant, ke kterym jsem dospel:

1. Teroristi obsadili budovu, podminovali ji a me, jakozto nejdulezitejsi osobe to timto vysmesnym zpusobem davaji na vedomi. Ja, jakozto udatny bohatyr bych mel rychle sbalit svych par svestek a utect, nez to cele bouchne.


2. Vtipalek, ktery znal cislo hotelu si zavolal do meho pokoje a zjistoval, jestli se mu nejaky trouba ozve a jak zareaguje.


3. Nektery z ostatnich hostu mel divoke sny a zdalo se mu o nejakem dobrodruzstvi v telefonni budce. S somnambulnim stavu navolil jeho oblibenou ciselnou kombinaci a tim me probudil.


4. Tyto divoke sny jsem mel ja a opakovane jsem v noci volil sve oblibene cislo na hotelovem telefonu a opakovane nekoho budil v ramci sveho ziveho snu o opravarich telefonnich dubek. Nad ranem mi to takto dotceny spoluhost vratil a zavolal mi nazpet.

Co bylo pravou pricinou se vsak uz asi nikdy nedozvime, protoze doufam, ze se podobna situace uz nikdy nebude opakovat, jelikoz tento zpusob vstavani neni vubec, ale vubec prijemny.
Ctvrtek odchodem z Croydonu ovsem nebyl i koncem pracovniho dne. Vzhledem k priletu dalsich dvou clenu naseho prazskeho tymu, jsme se po osme hodine sesli vsichni na hotelove recepci, abychom se vzajemne pozdravili. Ja jsem konecne prevzal svou dlouho ocekavanou American Express kartu, abych mohl prestat zdimat sve osobni finance. Jen co dorazili posledni zdrzovaci, presunuli jsme se do nedalekeho pubu O’Neill’s, abychom do sebe vstrebali neco z ciste anglicke hospodske atmosfery. Nicmene atmosfera rozhodne ciste anglicka.

1. Obshluhovala nas servirka z Cech a mluvila s nami cesky


2. Ani jedno z piv nebylo anglicke. Tocili zde pouze australsky Foster’s, irsky Guinness a cesky Staropramen.

Po dvou neformalnich Guinnessech jsme se taktez neformalne presunuli do haly hotelu, abychom v klidnejsim prostredi rozvinuli pracovni diskuzi tykajici se nasi budouci prace na projektu. Ke zdeseni nas vsech nas vsechny velice pravdepodobne ceka v relativne kratke dobe vylet do Indie. Pozadavek znel alespon 6 mesicu, nicmene nikdo z nas s timto pozadavkem nesouhlasil a proto jsme navrh, podobne jako v parlamentu, vratili k uplnemu prepracovani. V mem pripade byla Indie okorenena predsunutym Izraelem, kteryzto vypada, ze me asi take nemine. Jak tohle dopadne, to me vazne zajima. Popravde, jsem z toho ponekud dost v rozpacich. Pro jistotu si asi prectu nasledujici knihu.

Londyn den 9.

Jak jsem jiz drive avizoval, streda byla dnem meho presidleni do budovy BT v East Croydon. Ve stovnani s mym predchozim londynskym pusobistem, je Croydon mnohem dale. Po snidani jsme se spolecne vydali na nadrazi King’s Cross Thameslink, kde jsem zakoupil zpatecni lupen za 6,80. Uzkostlive jsem se bal, aby mi turniket listek nesezral, jak je jeho dobrym zvykem pri opousteni prostoru nadrazi, tak jsem radeji prochazel dovnitr a ven prepazkou pro objemna zavazadla, kde stoji lidsky operator. Cesta vlakem trva rano asi 35 minut, ale kvuli zpozdeni jsme dorazili za dobu temer dvojnasobnou. Zatraceny vlakovy zacpy:-) Nic podobnyho jsem v zivote nezazil a doufam, ze dlouho zase nezaziju. Oproti ceskym zvyklostem se celou cestu ozyvalo z vlakoveho rozhlasu takove chrchlani, ktere na sobe melo namodulovanu omluvu za neprijemnosti zpusobene zpozdenim. V praci jsem obcas plnil nejake zadani, za cely den cele dva ukoly!! Coz ne oproti uplynulym dnum docela uspech. Nicmene i v tomto smeru je stale jeste co vylepsovat. Po praci jsem se sel projit na mistni obchodni tridu a porozhlednout se po nejakych zajimavych obchodech. Neuvedomil jsem si vsak kolik je hodin. V sedm vecer jsou uz totiz temer vsechny obchody zavrene, takze po deseti minutach marneho hledani jsem zamiril zpet nadrazi. Tam jsem prolitl turniketem do placene zony aniz bych se ujistil, kam vlastne, resp. z ktereho nastupiste vlastne chci jet. Zasadni problem ovsem byl v tom, ze zarizeni podobne Pragotronu bylo tak daleko, ze ani pres svuj superostrizi zrak jsem nevidel, z ktereho nasupiste odjizdi vlaky smer Kings Cross. Intuitivne jsem zvolil nastupiste 6, ale po chvilce hledani jsem usoudil, ze timto zpusobem se domu rozhodne nedostanu. Potupne jsem se tedy vratil nahoru k turniketum a sklebil se na tabuli s odjezdy tak dlouho, az jsem ke stanici Kings Cross priradil nastupiste cislo dva. Pochvalne jsem si poplacal sve ocni bulvy za vynikajici vykon. Chvili pote dorazili i Dmitriy a Sergey. Oba si to automaticky zamirili smerem platform #4, a tak jsem je znalecky prenavigoval na dvojku. Pri podekovani, jak se vyznam jsem skrome sklopil zrak:-) Za dve minutky jsme jiz sedeli ve vlaku a pelasili "domu". Po devate jsem teprve prisel zpet na hotel. Zatim rekord, ale rozhodne na nej nejsem pysny.

Londyn den 8.

V utery, tj. 3.10. jsem se probudil s rozhodnutim, ze dneska tedy uz vazne zacnu pracovat. Pro zahrati jsem si zavolal do Izraele a popovidal s jednim Indem na tema mych nefungujicich dochazkovych listu. Opet jsem si naivne myslel, ze podle jmena se mi ozve zenska. Ja si na ty koncovky asi nezvyknu:-) Po mesici urgovani uz je treba sahnout k tvrdsim krokum. Holt zerty musi stranou a fobie z telefonovani taky. Uvidime, jak se tato zalezitost vyvine. S pracovnim nasazenim to ovsem neni tak zhave. Kolem jedenacte ovsem zjistuji, ze muj velky ucitel:-) (aka deda Drchlik ze serialu Navstevnici) na me KUPODIVU nema cas, z duvodu nejakych akutnich problemu v BT. Nalejvarna se tedy odklada na pozdeji na odpoledne. Konstatuji miru prekvapeni 0%.
V pul ctvrte uz jsem to psychicky nevydrzel a sel se po mem “skoliteli” poohlednout. Sice jsem ho nalezl, ale celkem rychle me zatlacil za utocnou caru s tim, ze musi jeste neco dodelat. Nicmene do pul hodiny ze se mi ozve. Vim sve, takze je mi jasne, ze tento den bylo opet mym nejhlavnejsim ukolem plundrovani susenek v kuchynce. Cekaji tam na me v pomerne velkem mnozstvi jiz rozbalene, takze nelze zjistit, zda nahodou nejsou diabeticke. Holt mi nezbyva nez doufam, ze me zadny strejda Risa neprijde vynadat a omlatit mi zbytek jeho susenek o hlavu.
…
Jako bych to netusil:-) Susenek se to sice netyka, ale meho pracovniho zarazeni ano. Mame tu dalsi zmenu. Od stredy mam pracovat se svymi vcera kolegy z Prahy, veleslavnym mezinarodnim ukrajinsko polskym tymem. To jsem zvedav, jestli to neco noveho prinese. Snad uz konecne budu moci neco delat.

Londyn den 7.

Prvni den noveho pracovniho tydne neprinesl nic noveho, krom toho, ze mi v hotelu nejde poradne zavrit okno a tak me rano probudil hluk z ulice a jekot autoalarmu nejakeho vyplaseneho auta. V praci jsem si docetl dokument popisujici prolematiku, kterou bych se mel od uterka zabyvat. Cetl jsem ho opravdu dukladne, ponevadz to byl cely muj ukol na pondeli. Kolem poledne jsem ho mel precteny zhruba stosestaosmdesatkrat, aby mi nahodou nic neuteklo. Pracovne hrozna nuda, snazim se to tedy osvezit odposlouchavanim ostatnich hovoru v mistnosti, abych se aspon necemu priucil. Cas od casu to korenim nejakym tim mailem, pak obed a pak vse zas a znova dokola. Modlim se, aby jiz brzo bylo utery nebo aspon vecer. Jsem tak zblbly, ze po prijezdu dalsich dvou kolegu z prazske pobocky na ne na uvitanou spustim anglicky a vubec mi to neni divne. Pomuze az explicitni upozorneni. Z Prahy jsme tu jiz ctyri, ale bezne s nimi v kontaktu nejsem. Leda pres email.
Z prace jsem odesel tak brzy, jak jen to bylo mozne. Pro zajimavost jsem se zastavil v outdoorovem obchode Blacks, abych se podival na tamejsi nabidku zbozi a predevsim cen. Pote, co jsem si u prvniho stojanu prohledl cenovky, obratily se mi oci v sloup a s brekem jsem z obchodu zase utekl. Pro srovnani: minimalni polozka v kategorii fleeceovych mikin byla 49.95 liber. Tak tady mi psenka asi nepokvete. Budu muset asi vyrazne prehodnotit sve dosavadni predstavy o tom, ze se vyplati jet do Londyna jen tak za nakupy. Jedine, ze bych se o vikendu pokusil nalezt nejake lidovejsi obchodni centrum typu OC Letnany. Nic podobneho jsem totiz zatim ani koutkem oka nezahledl a to ani na billboardu. Na podobne se odvijejici ceny jsem narazel i v dalsich obchodech cestou. Napr. boty cenove konverguji ke sto libram. S pocitem chudeho pribuzneho jsem zamiril do hotelu. Tam, abych se procvicil v konverzaci, jsem si zasel na recepci zaridit napravu ohledne meho problematickeho okna. Podarilo se. Po par minutach zaklepal na me dvere maly muzicek a tvaril se jako opravar. Mel jsem z nej trochu obavy, zda vse zvladne, ponevadz okno bylo asi 3x vetsi nez on vcetne naradi. Ukazalo se, ze je to opravdu profesional. Stacilo par chvatu ve stylu jiu-jitsu a okno bylo zpet na miste, kde jsem si ho pral mit. Snad uz me v noci nebude vyrusovat zadny sum a hluk.

Londyn den 6.

Po snidani jsem prirozene opet vyrazil do ulic na vylet. Nejprve me nohy zavedly do British muzea, ktere je od Eustonu co by kamenem dohodil. Vzhledem k tomu, ze se jedna o jedno z nejvestich muzei na svete, prochazel jsem jednotlive expozice lazo-plazo, ponevadz jsem vedel, ze stejne nema smysl stihnout vse. Muzeum obsahuje predevsim sbirky starozitnych predmetu ze vsech moznych koutu sveta a take spoustu archeologickych vykopavek a vyhrabavek. Musim se priznat, ze obsah a naaranzovani neterych vitrin bral docela dech. V mem pripade nejvice v oddeleni z doby egyptske a pak take jeste jedne jine, jejiz jmeno si nepamatuju. Mozna to byla sumerska kultura, ale ruku do ohne bych za to urcite nedal. Jak jiz mozna tusite, slo o mumie. Je to celkem zvlastni, ale pujdu-li s kuzi na trh, priznam, ze jsem si nebyl jist, zda-li mi prislo v poradku tyto neboztiky verejne vystavovat. Obzvlast v muzeu, kde je povoleno fotografovat. Celkem me prekvapilo kolik lidi jen za jeden den obohati sve rodinne fotoalbum o fotku, na niz pozuji s nabalzamovanymi zastupci faraonu z snad ze vsech dynastii. Uplne nejvic me vsak dostala 100% prirodni ukazka bezneho hrobu vcetne vybavy do zahrobi, kterou si fotila dobra polovina navstevniku. Chvili jsem pochyboval o taktu a dobrem vychovani organizatoru, kdyz do sklenene skrine komplet prenesou ohsah hrobky s veskerym jejim prislusenstvim.
Nemohl jsem si odpustit kapku soucitu s ubohou mumifikovanou mrtvolou, kterou jenom proto, ze ji v souladu s tehdejsimi zvyky vysusili a ve skrcenem stavu pohrbili a po nekolika tisicich let nekdo objevil, strcili za sklo a rocne ukazovali sesti milionum lidi vcetne me. Zahy jsem si vsak uvedomil, ze dobre vychovani mi obcas chybi taky, tak jsem nevahal a fotil.
Predevsim by me zajimalo, jestli tato mumijka byla prava nebo jen zdarila kopie. Obavam se vsak, ze jako temer vse ostatni, byl i toto original. No a jestli tomu tak opravdu je, tak vemte jed na to, ze by onen neboztik jako posledni prani urcite vyslovil to, aby byl zpopelnen a posleze rozptylen, protoze kybl s posypovym naterialem proti naledi je preci jen o neco mene fotogenictejsi. A kdo by chtel skoncit ve vykladni skrini. Z oblasti mumifikace nemohu jeste nezminit svuj udiv z toho, ze nektere narody ve staroveku mumifikovaly i zvirata, ktera povazovaly za posvatna. Prikladem toho je papriklad i toto mumifikovane tele.

Ale dost morbidit… V muzeu byly i mnohem bohulibejsi zalezitosti. Napriklad severokorejske agitacni plakaty slibujici splnit a presahnout plan v tezbe uhli. Nebo pro zmenu ruske talire vydane k ja nevim kolikatemu vyroci elektrifikace Petrohradu. Podotykam, ze jsem se neupsal ve slove ruske a nemel jsem ve skutecnosti sovetske, protoze onen povedeny porcelan byl vyroben po roce 2000! Znalci ruske elektricke a rozvodne site si samozrejme snadno dopocitaji, kolikate vyroci a ktereho roku to mohlo byt. Ja si to totiz nezapamatoval. Bohuzel.
Po teto prohlidce jsem se jiz citil znacne premuzeovan, a tak jsem musel na vzduch a pokracoval jsem pesky smerem Hyde park. Jsouc ovsem stale bez mapy, jsem ovsem zabloudil a zorientoval se az nahodou na Trafalgar Square. Tam se mi rozsvitilo v kebuli a operativne jsem se rozhodl pokracovat smerem Westminster. Prosel jsem si tedy pri te prilezitosti Whitehall a budovu jizdni straze (Horse Guards). Pripravene samopaly policistu u vchodu do Downing Street me opet odradily od zamysleneho pokusu o audienci u Tonyho. Interpelace v parlamentu mi taky kupodivu nevysly. Urcite jen kvuli tomu, ze byla zrovna nedele. Pak jsem si dosel do/na Waterloo k obrimu Londynskemu oku, ale nic zvlastniho jsem tam nevidel, snad jen dabelsky dlouhou frontu. Vzhledem k tomu, jak se to oko pomalu otaci, tak musela byt na nekolik hodin. Vzhledem k tomu, ze porad lilo, tak jsem si celkem rychle rozmyslel, ze bych se taky projel. No, treba to vyjde priste. Zacal jsem resit, kam dal. Pri pohledu na sve promacene boty jsem usoudil, ze schovat se do sucha by uz kyzeny efekt stejne neprineslo, zamiril jsem smerem nadrazi Victoria, kde jsem se chvili potuloval a hledal turisticke informacni cetrum. Nekde proboha tu mapu zdarma mit musi. Opakovala se bohuzel opet situace silne pripominajici hledani postovnich schranek. Ja to inf. Centrum proste nenasel. Nekdo mi ho schoval. Pritom vim, ze tam nekde muselo byt. Vzdyt jsem sel podle sipek. Abych tam doted nebloudil jak Holandan, rozhodl jsem se pokracovat dale bez mapy. Vzdyt uz jsem docela zvykly. Navic jsem vlastne jednu mapku mel. Tu jsem ziskal od poulicniho prodejce okruznich jizd po meste autobusem. Mapa by to byla pekna, kdyby v ni byly nazvy ulic. Takhle jsem zkratka musel vice improvizovat. K Buckinghamskemu palaci se trefuje dost snadno, staci sledovat obcas sem tam nejaky ten poulicni ukazatel a jste tam. Od prichodu k palaci jsem si uz pripadal jako znalec:-) Skrz Green park jsem prosel bez nejmensiho zavahani. Na konci jsem suverene prebehl do Hyde Parku, kde me cekalo nekolik ponekud neprijemnych zalezitosti. Za prve uz me moc nebavilo to cvachtani v botach, za druhe je Hyde Park mnohem vetsi nez jsem si myslel a me uz bolely nozicky a za treti nejen ze porad lilo, on taky jeste foukal vitr, ktery mi co chvili otocil destnik naruby, takze jsem ho stale musel uvadet do provozniho stavu, pricemz jsem opakovane mokl. Kousek od mista, kde Hyde Park plynule prechazi do Kensingtonskych zahrad jsem navstivil pamatniko-reko(fontano)-park na pamatku princezny Diany, a pak uz jsem si to namiril do recnickeho koutku parku. Byl jsem ponekud zklaman, protoze jsem cekal, ze je to misto, kde se vyskytuji retori recnici spise na politicka temata, ale setkal jsem se tam jen s nekolika malo nabozenskymi agitatory. Ani mi neutkvelo v hlave, jestli hlasali zasady krestanstvi ci islamu. Odtamtud jsem se vydal smer hotel, byt trochu olikou pres Regent’s Park. Uplnou nahodou jsem vypatral muzeum Sherlocka Holmese, ale bohuzel jsem pro zmenu vubec nevypatral Muzeum Madam Tussaud. Ale ono je to vlastne jedno, stejne bych tam uz asi dovnitr nesel.

Londyn den 5.

Jo jo sobota, to se nastesti nedela ani v Londyne. Tedy pokud sef nedoporuci neco jineho a to se nastesti nestalo. Tudiz z toho plyne, ze jsem mel cely volny den pro sebe. Super, nabizela by se samozrejme odpoved. No jo, ale co si pocit v Londyne sam, kdyz jsem tvor, ktery ma spolecnost ostatnich docela rad. Tedy alespon obcas:-) Musel jsem se tedy nejak zabavit, abych nepropalil cely den. Po snidani jsem si pripravil tahak se zajimavostmi, ktere jsem si behem predchozich dvou veceru nasel v pruvodci a poznamenal si je jako potencialni cile mych toulek. Vzhledem k predpovedi jsem si vzal i bundu, protoze meteorologove na internetu i na vsech osmi hotelovych televiznich kanalech vyhrozovali pomerne intenzivnimi srazkami. Kdyz jsem vysel pred hotel, tak me privitalo celkem solidni slunicko. Po nekolika stech metrech bylo slunicko uz tak doterne, ze jsem byl vedrem donucen odepnout si alespon rukavy. U Blackfriars Bridge jsem sesel dolu k rece. Nepisu zamerne k Temzi, protoze si na ten fakt, ze to neni Labe ani Vltava nemuzu porad zvyknout, prestoze voda je v ni mnohem spinavejsi, nez v jakekoliv jine rece, jakou jsem mel kdy moznost videt. No mozna, ze v srpnu 2002 byla situace s cistotou na nekterych nasich tocich ponekud osemetna. Turisticko-prochazkovou chuzi jsem se vydal smer pevnost Tower, protoze tudy vedla ma pout i k memu prvnimu vytycenemu cili a to budova St. Mary Axe, kterezto ja familierne rikam kraslice ci vajicko. Nejen, ze se mi jevi jako celkem zdarily architektonicky pocin, tj. je to docela krasna budova, ale predevsim jeji vajickoidni, resp. kraslicoidni tvar je nepopiratelny. No posudte sami.

Nez jsem dosel k Toweru, potkal jsem jeste jinou budovu vajicko. Ta to ma dokonce i v nazvu, protoze se jmenuje ‘The Eye’, a nachazi se primo pres reku naproti Toweru. Ja byt autorem, tak bych takovy svuj vytvor nazval spise sisoid, protoze uprimne… od vajicka to ma dost daleko. Samozrejme chapu, ze nelze pominout marketingovy vliv nazvu na prijeti avantgardni stavby verejnosti a se sisoidem by asi nikdo moc velkou diru do sveta neudelal. Ale abych nevypadal jako skarohlid, mit v Cechach vic takovych budov, to by bylo neco. Me se vazne moc libi. Az budu velky, tak si taky takovou necham postavit a pojmenuju ji klidne sisoid ultra, protoze me na marketingu zas az tak moc nezalezi, i kdyz vim, ze je to velikanska chyba:-) Zkratka se neni divu, ze jsem byl moderni archtekturou dopoledne ovlivnen, a ze se me oci po prichodu k Toweru misto k pevnosti upiraly k horizontu, kde jsem hledal jiz zminovanou spicku Svate Marie. Kdyz jsem se konecne zorientoval a ujasnil si, kterym smerem dale pokracovat, napadlo me, ze by nebylo od veci poridit si nejakou tu volne dostupnou mapu Londyna, abych se snaz v ulicich orientoval. Magicka pritazlivost velkeho maleho modreho ‘i’ me zavedla do informaci. Jake vsak bylo moje prekvapeni, kdyz se na me hned za dvermi zacala sapat cholericka pani a chtela po me buhvi kolik liber za to, ze jsem se prisel divat do jejich promitaciho salu na film o historii Toweru. Proto jsem urychlene zaradil zpatecku, aby me ta dracice neobrala az na kost. Povedlo se. Nehodlal jsem kvuli mape prilis riskovat dusevni zdravi, a tak jsem se rozhodl proces ziskani mapy Londyna jeste odlozit. Jeste ze se vyskove budovy (zdraham se pouzivat slovo mrakodrap) stavi tak vysoke, ze znatelne prevysuji ostatni zastavbu. Aspon je mozne k nim lepe trefit bez mapy. A taky se do nich bohuzel lepe strefuje letadlem.
Pote, co jsem nafotil dostatecnou davku fotografii a take se hluboce zamyslel nad tim, zda se architektum podarilo dobre zaclenit moderni administrativni palace mezi ostatni, leckdy historicke budovy prede mnou vyvstal dalsi problem. Dostat se zpet k Temzi a Toweru. V tomto pripade byl ukol ponekud slozitejsi, jelikoz na rozdil od vysokych domu se reky vyskytuji velice nizko a tudiz jsou skrze splet ulic spatne videt. Navzdory vsem nastraham, jako jsou napriklad auta, jezdici stale po opacne strane ulice, nez bych si pral (pozn: porad si nejak nemuzu zvyknout), jsem k pevnosti dorazil. Sice z trochu jine strany, nez jsem si puvodne predstavoval, ale nakonec proc ne. Aspon jsem ho mel moznost obejit cely dokola. Pote co jsem mel moznost se setkat s pravym beefeaterem, me osvitila muza. V podobe napadu, ze bych si mohl zajet do Greenwiche lodi, nmisto puvodniho planu hledat nejakou slozitou cestu, jak se tam dostat. Vzhledem k tomu, ze jsem puvodne nemel vubec predstavu, kde lezi, tak mi prislo velice vhod, ze pristaviste lodi smerujicich do Greenwiche je primo u mostu, a to dokonce z obou stran. Koupil jsem si tedy za sedm liber zpatecni listek do Greenwiche. Jednosmerna je za sest, takze nebylo co resit. Vydal jsem se tedy na molo, ale mohl jsem spouste lidi leda tak zamavat na rozloucenou, protoze lod mym smerem zrovna odrazila od brehu. Nastesti za ctyricet minut mela jet dalsi. Sel jsem se tedy jeste trochu projit a take dat trochu odpocinout svym noham. Asi po ctvrt hodine me to uz prestalo bavit a taky cely nedockavy jsem se sel postavit na molo, aby se nahodou situace neopakovala. Jake bylo moje prekvapeni, kdyz jsem v pristavisti videl dalsi spoj mym smerem, pripraveny vzapeti odrazit od brehu. Hned mi bylo vse jasne. Na te lavicce jsem si evidentne musel sednout do casoprostorove nelinearity. Pro jistotu jsem se ohledl, zda-li jsem si od ni neuspinil kalhoty, ale vse bylo OK. Nalodil jsem se a jen co jsem se na horni palube posadil na lavicku, vypluli jsme. Cestou jsme absolvovali i odborny vyklad. Ten se ovsem skladal pouze odhadu naseho lodniho pruvodce, kolik asi tak stala vystavba te a te budovy, kterou jsme zrovna mijeli. Jedinou zmenou bylo snad asi jen upozorneni na zvlastne koncipovany dum, ktery je udajne zvlasni diky tomu, ze vsechny byty v nem maji vyhled na reku, a to proto, ze takove byty jsou mnohem drazsi. Zaver z pruvodce mam rozhodne takovy, ze v jeho zivote urcite nejsou penize nicim dulezitym. Vzdyt na ne vubec nemysli. Asi po 25 minutach jsme dorazili do Greenwiche. Tam jsem vzal mistni informacni centrum utokem a ziskal tam jeden osobni vytisk mapy okoli. Celkem me prekvapilo, co vsechno je soucasti arealu Greenwichske univerzity. Jakmile jsem byl do sytosti vydiveny, vydal jsem se smerem observator. Ze sveho tisteneho pruvodce jsem vycetl informaci, ze vstup je zdarma, a tak me ponekud udivilo, ze u vchodu ho hvezdarny a muzea stoji trhaci a jsou zde i pokladny. Vyzvedl jsem si tedy vstupenku, ktera byla nastesti opravdu zdarma.

Skrome musim uznat, ze mi to na nultem poledniku celkem sluselo, ze?:-)

Prosel jsem branou a uz jsem vysmaty stal levou nohou na vychodni polokouli a pravou na zapadni. Tak a jeste opacne a supky dupky do mistnosti camera obscura. Byla to tmava/temna mala mistnustka s bilym stolem uprostred, kam smelo nejvyse 10 lidi najednou. Hm hezky, bily stul a co jako, postezovala si jedna objemnejsi cernoska, co sla za mnou a nezatahla za sebou tezky zaves, takze do mistnosti proudilo docela dost svetla. Jeji kamoska nebo co ji z venku poradila, ze by tedy asi mela zatahnout. Nez to udelala, napocital jsem v nistnosti minimalne 14 lidi. Nahle jsem si pripadal jako v Cechach:-) Taky tu nikoho nezajimaji vyzvy o maximalnim poctu navstevniku. Jakmile do mistnosti prestalo pronikat nepovolene svetlo, zobrazil se na desce stolu blize neindetifikovatelny obrazek Londyna. Pri pohledu na strop jsem tam zahledl sklenenou cocku, ktera propoustela svetlo a v jejim povrchu byl prave vybrouseny ten obrazek. Kdyz me prohlidka stolu prestala bavit, tak jsem chtel ve tme obejit kochajici se lidi, ale narazil jsem do hasiciho pristroje na zdi. Bylo mi sice divne, ze hasici pristroj ma na sobe chlupaty svetr, ale v te tme jsem se uz nedivil vubec nicemu. Proto jsem pockal, az budu moci odejit tak abych aspon trochu videl na cestu. Pak jsem se presunul do astronomickeho muzea tamtez, kde jsem shledl spoustu (nekolik) teleskopu, zivotopisu vedcu, kteri tam v minulosti pusobili, nez se kralovska astronomicka spolecnost odstehovala jinam.
Nato me kroky smerovaly do Queen’s House, nejprve neco jako letohradek kralovny Anny danske, potom budova namorni skoly, ted takova mensi galerie, stezejni tema je anglicke namornictvo, namorni uspechy anglickych panovniku a historie namorni skoly. Dalsim cilem v Greenwichi bylo National Maritime Muzeum, kde jsem stravil skoro 4 hodiny. Musim uznat, ze expozice je vazne povedena, obzvlast musim doporucit 3. podlazi, sekci ‘All Hands’, kde si clovek muze vsechno osahat, napriklad pracovni podminky hlubinnych potapecu. Na atraktivite nic neubira ani fakt, ze je toto vsechno uzpusobeno predevsim detem. Taky me sokovaly takove otviraci truhly, ktere mely demonstrovat ruzne historicke souvislosti. Napriklad v jedne z nich bylo vesvetlovano, cim se stravovali pri svych plavbach vikingove. Otevru to a vevnitr bylo normalne susene hovezi maso a susena smradlava ryba. Jeste ze v jine truhle, ktera mela demonstrovat stav stravy namorniku v dobe zamorskych objevu a rikala, ze hosi na lodich museli pit hnedou zkazenou vodu a v pridelech susenek nebo spise sucharu lezli cervi, se drzeli realizatori exponatu ponekud zpatky a zive exponaty nedodali. Na dalsi zajimavost, kterou nemohu nezminit, jsem narazil v podlazi druhem v sekci umeni a more. Tam me mu zraku neunikla kopie pravdepodobne drevorytu, tusim ze se 17. stoleti, jake rybari zkoumaji velrybu, ktera uvizla na melcine. Jednak me prekvapilo, ze vrhani se velryb na breh neni unikum 20./21. stoleti a jednak jsem si diky tomu obrazku uvedomil se vsemi souvislostmi, ze velryby jsou savci, tj. ze i velrybaci maji penis. Nevim jak je to mozne, ale nejak jsem je v tomto smyslu povazoval spise za rybu. Ani ted si stale moc neumim proces rozmnozovani u kytovcu obecne predstavit. Mozna jsme to ve skole nekdy brali, ale asi jsem zrovna chybel:-). Dalsi vec, ktera me hodne dostala byla expozice o potopenych lodich/vracich. Kontretne po filmiku o Titanicu mi solidne behal mraz po leve noze. Nevim sice, jestli to bylo nasledkem shlednuti projekce nebo tim, ze v mistnosti byla klimatizace stazena na nizsi teplotu.
Po odchodu z muzea jsem uz pelasil zpatky do pristaviste, abych se nechal odvezt zpet k Toweru. Odtamtud jsem sel zpet podel vody, stejnou trasou jako rano. U mostu Blackfriars jsem se ovsem neodpojil, ale pokracoval dal podel vody. Chtel jsem se jeste podivat do arealu Templu. Dle pruvodce by se tam mely nachazet zajimave spleti verejne pristupnych ulicek, ale doba se bud zmenila, nebo jsem tam jen dorazil moc pozde. Vsude byly totiz vsechny pristupove brany uzavreny a dovnitr jsem se tudiz nedostal. Kralovsky soudni dvur jsem diky nahodnemu zabloudeni nasel dokonce jeste driv nez Temple, ale dovnitr jsem se taktez nedostal. Bud ze stejneho duvodu, jako v predchozim pripade nebo ciste a jednoduse kvuli bezpecnostnim opatrenim. Na ty bych rekl, ze se tu obecne docela hraje. Jako posledni sobotni cil jem si stanovil Covent Garden. Od soudniho dvora to neni daleko, a tak jsem tam byl cobydup. Kdyz jsem tam dorazil, ukazalo se totiz, ze jsem docela trotl, protoze jsem si celou dobu myslel, ze je to nejaky park, ale az kdyz jsem ho nemohl najit, tak jsem si v pruvodci precetl, ze je to vlastne mestska ctvrt. Fuj, jsem ja to ale vostuda, ze?:-) Tak strasne moc jsem se stydel, ze uz jsem pak radeji zamiril smer Euston a odtamtud do hotelu.

Londyn den 4.

Patek byl, ostatne jako kazdy tyden, logickym nasledovnikem ctvrtka. Konecne poslednim pracovnim dnem tydne. Oproti predchozim dnum bylo mozne trochu povolit uzdu oblekacim konvencim a tak hura na sebe tricko a jeany. Hned po snidani jsem vyrazil smerem Kings Cross, Gray’s Inn Road, Holborn a Farringdon Strett, jako kazdy jiny pracovni den v Londyne. Tentokrat jsem si ovsem dovolil jeste jednu malou zmenu ci chcete-li, male zpestreni. Rozhodl jsem se konecne rozetnout Gordicky uzel v podobe neexistujicich postovnich schranek. Dle zdroju blizkych kralovske rodine by melo v Londyne zit mnohem vice lidi nez napriklad v Rehlovicich, a to podle strizlivych odhadu minimalne jeden a pulkrat tolik. Z toho jsem usoudil, ze je velice nepravdepodobne, ze by na cely Londyn pripadla pouze jedna schranka, a to jeste zalepena izolepou uprostred nadrazi. Tedy jsem mel oci na stopkach. (Na takovych, na jakych rostou treba tresne, rozhodne ne jablka :-) ) Hnedka ze zacatku cesty me nastesti napadla spasna myslenka. Co takhle na priklad posta, nemela by mit taky nejakou sbernou schranku? Kdyz jsem tedy prochazel kolem postovni samoobsluhy z vcerejsiho podvecera, nenapadne jsem vessel dovnitr. Obezretnost byla na miste, jelikoz jsem rozhodne nechtel zadnou potencialni schranku vyplasit, aby se mi treba nekam neschovala. Zkusenym pohledem, za ktery by se nemusel stydet lecjaky tajny agent, jsem rekognoskoval prodejnu a instinktivne se snazil ocni kontakt s nejakou cervenou krabici, bednou ci valcem. Po chvili bloudeni jsem to jiz chtel vzdat a otocil jsem se k odchodu, kdyz v tom muj zrak upoutaly 2 cerne diry v bile zdi a nad nimi nenapadny napis posting box. Z nenadaleho shledani jsem byl velice dojat, a tak se nestydim priznat, ze jsem uronil mirne sentimentalni slzu:-) a vsunul urcity pocet kusu papiru pohledoviteho tvaru dovnitr. Ozvalo se mlasknuti, a tak jsem radeji ucukl, aby mi to nesezralo celou ruku. Rozradostnen jsem se tedy vydal pokracovat v ceste do prace. Ze zajmu jsem se navic rozhodl spocitat pocet poulicnich schranek, abych vedel, kolik dalsich sanci k odeslani jsem jeste mel. Budete se mozna divit, ale cestou nebyla ani jedna schranka a tudiz ani jeden schovany Mr. Bean. V praci se pro zmenu nekonalo zadne prekvapeni, tedy jako obvykle byl den zasvecen predevsim cekanim na smysluplny ukol. Nicmene jeden posun nastal v tom, ze jsem za cely den nebyl prehozen pod zadneho noveho manazera. Jako obvykle jsem se prokousaval tunami dokumentace. Uz si na to zacinam docela zvykat, prestoze mi to neni vubec, ale vubec prijemne. V zaveru dne se dozvidam, ze podle tohoto scenare se bude odvidet i pondeli. Super:-(
Tim ovsem neprijemna prekvapeni toho dne ovsem nekonci. Pri zpatecni ceste do hotelu zjistuji, ze v Londynskych ulicich radi zlomyslny sotek. V ulicich jsou najednou postovni schranky, bud jsem se zblaznil nebo byly potvurky jedny cerveny asi na dovoleny a vratily se az behem dne. Beru si to velice osobne a jsem z toho jelen, protoze rano tam nebyla ani jedna a odpoledne nejmin ctyri. Mozna, ze jich bylo i vic, ale zhruba poto, co jsem napocital do ctyr, me to uz prestalo bavit je pocitat. Jeste ze mi pri zkouskach na FEL-u nenapovidala moucha a tata neni jezevcik, jako v pripade Majerovych ze starych dilu Arabely. Zkratka s britskou kralovskou postou uz nechci mit nic spolecneho:-). Zlaty e-mail:-)